Slaný cirkus očima otce, 27. část

Školka

Dlouho jsme se s Míšou rozmýšleli, kdy a zda vůbec nastoupí Stela do školky. Samozřejmě jsme toto téma mnohokrát konzultovali s lékaři a v zásadě nebyli proti. Bylo jisté, že dokud bude Míša s Jankem na rodičovské, nebude třeba s rozhodnutím spěchat. Z hlediska ochrany křehkého zdraví CF pacienta se může mateřská škola stát opravdu značným rizikem. Ono už samotné odevzdání potomka do péče de facto cizím lidem dává zabrat asi většině rodičů. Z našeho úhlu pohledu vidíme navíc zákeřné viry houpající se na nudlích pod nosem dětí, nebo bakterie důmyslně se ukrývající v nejrůznějších zákoutích tamních toalet, ve třídách a na zahradě. Věděli jsme, že rodiče slaných dětí občas narážejí na neochotu vedení přijmout chronicky nemocné dítě, protože si každé zařízení ohýbá systém podle svých možností. Vše je víceméně o lidech, vzájemné domluvě a vůli. Pokud se podaří místo získat, může nastat problém s našimi speciálními hygienickými požadavky. Zkušenosti bývají v tomto ohledu různé. Někde před začátkem výuky dezinfikují umývárnu a toalety pedagogové nebo uklízečky, jinde musí terén zajistit sám rodič. Některé děti potřebují asistenta. Funkci asistenta pedagoga zřizuje školka, osobního asistenta si musí sehnat rodič sám.

Po analýze veškerých rizik padlo na jaře roku 2021 definitivní rozhodnutí. Během série lockdownů a domácích karantén jsme si uklidili domácnost podle Marie Kondo, naučili se péct rohlíky podle Magdaleny Dobromily Rettigové a za pomoci doktora Satchina Pandy objevili svůj cirkadiánní kód, ale pro zachování duševního zdraví bude nejlepší, když obě děti půjdou do světa na zkušenou co nejdříve. Stela děti vždycky vyhledávala a nutně ji potřebujeme pro budoucí život začlenit do společnosti. Nemělo smysl ji izolovat a s běžnými bacily by do kontaktu přijít měla. V okrese existuje několik soukromých školiček s menším počtem dětí, v našem případě hrála roli časová náročnost spojená s dojížděním. Navíc se jednalo o zařízení s alternativními přístupy k výchově. A Stela je typ dítěte, kterému volnější režim příliš nesvědčí. Lesní školce bychom se nebránili, ale námi vytipovanou nakonec neotevřeli. Vybrali jsme si proto menší ze dvou školek v našem městečku.

Domluvili jsme si schůzku s paní ředitelkou, která šéfovala zároveň oběma místním školkám. Bohužel pro naše děti neměla místo v námi vybrané – menší školce. Objevil se totiž neobvyklý problém. Do prvních tříd ten rok odcházelo minimum dětí. Rodiče v obavách z možné distanční výuky způsobené přetrvávající pandemií koronaviru, zařídili svým dětem raději odklad. Naše zklamání ale netrvalo dlouho. Bez problémů nám byla nabídnuta školka s větším počtem tříd, ale pořád o přijatelném počtu dětí. Ale hlavně už zde měli bohaté zkušenosti s všemožně náročnými dětmi. Stela by byla již třetí holčičkou s cystickou fibrózou. Oba předchozí případy paní ředitelka pochopitelně znala a učila. Příjemně nás překvapila svým nadšením a suverénní ochotou přizpůsobit se jakýmkoliv našim potřebám. Stela sice asistentku nepotřebovala, ale škola jich zaměstnává hned několik a v budoucí třídě mají dokonce dvě ostřílené učitelky. Dezinfekci dodáme my, o vše ostatní se postará školka. Odcházeli jsme tedy spokojeni.

Vždy jsme klidnější, pokud máme věci sami pod kontrolou. Děti pochopitelně musíme čas od času svěřit na chvíli příbuzným nebo kamarádům. Ačkoliv každého z opatrovníků náležitě proškolíme, občas nám některé situace způsobí náběh na infarkt. Nechci jmenovat ony hříšníky, protože je máme rádi a opravdu nám pomáhají. Říkejme jim osoby blízké a na ty se nedonáší. Několikrát nám osoba blízká vrátila Stelu vyválenou v blátě, vyráchanou v dešťové vodě nebo jí nechala hrát si s nebezpečnou bakteriologickou zbraní – stříkací pistolí. Jiná občas zapomene dát Stelince před jídlem léky nebo dezinfikovat odpady. Občas se utne i mistr tesař. Onehdy jedna z terapeutek v Motole nechala Stelu koukat do splachujícího se záchodu. Dávno jsme se smířili s tím, že kalhoty od bláta jsou příznakem normálního života. Klíčové je, že se nám vždycky vrátí šťastná holčička. Nemá moc smysl přemítat nad tím, co se může dít za zdmi školky.

Přes léto nás Stela ujišťovala, že je připravena zvládat úkony, které děti jejího věku musí ve školce umět. V podstatě zbývalo jen věřit, že se dokáže samostatně najíst. U Janka jsme měli obavu, že mu bude smutno. Stela zvládla nástup nad očekávání. Okamžitě se zapojovala do všech činností, od malých gentlemanů odkoukala etiketu stolování a bez povídání. Od prvního dne nás zásobovala novými zážitky, hrami nebo básničkami. Prakticky každý týden školka pořádá nějakou akci pro celou rodinu nebo nám zadá nějaký domácí úkol. Učitelky se o Stelinčin zdravotní stav skutečně zajímaly a perfektně jsme se na čemkoliv dokázali domluvit. V zásadě jsme od nich potřebovali jenom podat enzymy před každým jídlem, před výukou nalít Savo do záchodu a umyvadla a udržet Stelu v dosahu stojatých vod. Vedení školky dokonce vyhradilo Stelince vlastní udržovanou toaletu, kterou osadili výjimečně i víkem. Janek i přes postupný adaptační program během prvních dnů skutečně trochu plakal a stranil se dětí i aktivit. Já sám jsem dlouho netušil, která z dam v Jankově třídě je vlastně učitelkou. Později se ukázalo, že nejvíce informací si při vyzvedávání kluka ze třídy předáváme s uklízečkou a kuchařkou. Ale i u něho bylo brzy vše v pohodě.

Nebylo třeba stresovat pedagožky inhalacemi nebo fyzioterapií, protože jsme zatím děti vyzvedávali vždy po obědě. Abychom ráno stihli děcka odevzdat na osmou, museli jsme vstávat minimálně hodinu a půl předem a žádná z procedur se nesměla zadrhnout. Bohužel Stelinčina křehká hypersenzitivní duše s nádechem autismu se dokáže jednoduše zaseknout na čemkoliv. Jakmile ji něco rozhodí, je zle. Někdy po druhém školním týdnu jsme ztroskotali na výběru ponožek. Všechny její oblíbené byly v pračce a ty, které jí dosud nevadily, vadit náhle začaly a stahovala si je z chodidel. Půl hodiny přemlouvání, vysvětlování a vyhrožování vedlo k záchvatu pláče. Obvykle jsme nuceni použít nástroj, který vývojáři Windows pojmenovali jako poslední známá funkční konfigurace, čili musíme Stelu vrátit do bodu, ve kterém naposledy fungovala správně. V praxi to znamená třeba převléknutí zpátky do pyžama a znovu vykonání ranní hygieny. Jednou jsem ji takto po hodině breku vracel do vany, protože jsem ji v dobré víře předtím z ní vytáhl a ona jen chtěla vylézt sama bez pomoci. Každopádně tentokrát nebyl na restart čas a do školky jsme neodešli. Ten den se obzvláště těšila, takže se sama vytrestala.

Na třídní schůzce jsme ostatní rodiče raději upozornili, že případný Stelinčin kašel souvisí čistě s jejím zahleněním a není ostatním dětem nebezpečný. Nejvtipnější na tom byl paradox, že Stela byla asi jediné dítě, které vůbec nekašlalo. Marně učitelky plošně bombardovaly emailové schránky rodičů, aby neposílali do školky nemocné děti. V šatnách to denně připomínalo čekárnu na plicním. Obecně jsem vnímal právě rodiče jako jakési partyzány. Tři čtvrtiny z nich ignorovaly povinnost nosit v budově roušku, jedna maminka přivedla psa až do třídy. Když se už v polovině října roznesla v kolektivu jakási viróza, v každé třídě zbylo už jen pět dětí. Ty naše onemocněly až mezi posledními, což jsme brali vlastně pozitivně. Stela zatím nijak nevybočuje. Tedy alespoň co se týká absence. Jen na dušičkový karneval mezi všechny ty temné čarodějnice a kostlivce přišla jako jediná převlečená za růžového jednorožce. Učitelky od začátku pozitivně kvitují její bezprostřednost a venku se ke Stelince hlásí hromada nových kamarádů. Fyzicky je na tom dokonce nadprůměrně, proto jsme ji přihlásili na sportovní gymnastiku a spolu s Jankem i na dětskou jógu. Ještě se urazila, že nechodí na kroužky malování, zpěvu a angličtiny. Určitě jsme se rozhodli správně, přestože nás čeká asi ještě náročný podzim a zima. To je ale náš každoroční problém.