info@spoluproticfku.cz +420 773 217 132

Slaný cirkus očima otce, 19. část

O krok napřed

Krátce po zveřejnění předchozího článku se nám ozvalo velké množství lidí. Část nabízela pomoc se sháněním pomůcek nebo dezinfekcí, část se prostě upřímně zajímala o to, jak na tom jsme. Moc děkujeme, vážíme si každého písmenka. V tuto chvíli jsme už vybaveni na několik týdnů největší krize a můžete s pomocí oslovit druhé. Čekají nás všechny těžké časy. Zachovejme si tyto lepší lidské vlastnosti.

Nic nám nechybělo. Obě děti se po dlouhém“ domácím vězení“ postupně uzdravily z virózy a mohli jsme zase společně chodit ven. Janek už odmítal jen se nechat vozit v kočárku, Stela po zimě oprášila odrážedlo a projevila touhu poznat veškeré dopravní značky. Je nelehké vysvětlovat dítěti význam značky jako zákaz stání nebo stezka pro chodce, když za každou druhou stojí auto. Stejně brzy zavládne chaos a bezpráví.

Mezi pacienty CF se mezitím v době očekávání příchodu pandemie rozjela solidární kampaň “Nosím, protože musím”, která apeluje na veřejnost, že chronicky nemocným lidem rouška zachraňuje život každý den. Bohužel právě tito lidé v tu chvíli čelili nejen akutnímu nedostatku roušek a respirátorů, ale i posměškům a někdy šikaně ze strany veřejnosti, pokud se někde v roušce objevili. Kdekdo v nich viděl nakažené koronavirem, kteří se určitě právě vrátili z lyžovačky, někdo je považoval za ovce podléhající tlaku televize Nova. Dost možná v nich spatřovali i hamouny, kteří vykoupili roušky všem ostatním, protože v tu chvíli chyběly už i lékařům a podobně ohroženým profesím.

Na všechny světonázory jsme se museli tímto vykašlat, přeci jen máme dítě v nejrizikovější skupině a bylo nutné ihned jednat. Změnili jsme taktiku. Bylo třeba sledovat vývoj v Itálii, kde denně umíraly stovky lidí a trochu předvídat možná vládní opatření.

A celkem se nám dařilo být vždy krok před ostatními. Cokoliv jsme domů pořídili, druhý den už bylo těžko k sehnání. Sanytol, Chloramin, dezinfekční ubrousky, gumové rukavice a podobné věci. Předem jsme v rodině ohlásili omezení návštěv u nás doma, sám jsem cestoval jen mezi domovem a prací. Dále visela ve vzduchu hrozba uvalení karantény na všechny obyvatele, která by nás opět měla uzavřít na delší čas doma. Pro nás nic nového. Ano, následující krok musel logicky přijít. Stal se ze mě nenáviděný křeček. Ale solidární a s lidskou tváří jako strýček Mao. Žádný strach. Rozhodně jsme si nasyslili tuny mouky a lančmítů na úkor společnosti, ale vykonal jsem během jednoho týdne několik úplně běžných nenápadných nákupů pro čtyřčlennou rodinu. Bral jsem úplně obyčejné suroviny v roumném množství tak, aby nám v součtu vydržely doma až tři týdny, ale i aby zbylo zboží také na ostatní. Nechtěl jsem zbytečně dráždit nebo děsit jiné zákazníky, ale hlavním cílem bylo připravit se na příchod hlavní vlny nákupní horečky. Neměl jsem strach, že by měl nastat nedostatek zboží v obchodech, ale v davu tou dobou už mohou být i nakažení. Snad naši situaci pochopíte. Jeden kolega z práce je nadšeným Prepperem a je pravda trochu dál. Ten už se nadšeně učí vyrábět oštěpy a luky.

Jeden krizový krok vlády jsem však podcenil: uzavření všech hospod a barů. Opomněl jsem si do zásoby nakoupit pivo a rozhodl se tak nechtěně čelit přicházející apokalypse bez zrzavého alkoholu. Navíc, jak jsem pochopil z americké filmové produkce, po zániku civilizace bude zřejmě hlavní boj sveden o poslední sklenici burákového másla a na buráky mám beztak alergii.

V práci se situace vyvíjela takto. Firma se frajersky rozhodla proplácet první dva týdny karantény za 100 % platu, po čemž dva kolegové ochotně skočili hned s první várkou navrátilců z Alp. Můj šéf si vzal volno, aby doléčil obyčejnou rýmičku a já zaskočil na jeho teplé místo. Nevýhodou jeho postu byla větší zodpovědnost, ale odteď jsem nemusel být v přímém kontaktu s mnoha lidmi, zejména s cizinci, kteří přijížděli k nám za prací z rizikových zemí. Většina pracovních porad byla zrušena nebo vyřešena telefonicky. Na skladě se mi podařilo objevit několik posledních kusů respirátorů pro naši směnu, bohužel s dodávkou možná až za měsíc. Firma šla ruku v ruce s nařízeními vlády, ale žádný odvážnější krok však nepodnikla. Vlastně nám uklizečky jednorázově naplnily dávkovače na toaletách čímsi, co mělo připomínat antibakteriální mýdlo. Všichni jsme si uvědomovali, že pokud se mezi nás nákaza dostane, může dojít k ohrožení dodávky elektřiny v zemi a mimochodem i tepla pro třicet tisíc obyvatel dvou nejbližších měst. Nebo nás naopak včas izolují od nemocných i od rodin a chuděra Míša zůstane na všechno sama.

Přesně v polovině března ohlásila vláda přes 250 prokazatelně nakažených a zavřela méně důležité obchody. Dosud žádné úmrtí. To máme osoby pouze otestované, ale kolik jich může být neotestovaných? Přikročil jsem k další fázi: mezi lidi pouze v roušce. A tak v neděli 15.3. vstoupil do svého oblíbeného supermarketu maskovaný muž. Zřejmě první osoba s respirátorem, kterou od ohlášení epidemie lidé z malého města viděli. Byl to malý krok pro člověka, ale velký šok pro lidstvo. Byl jsem středem pozornosti, asi jako kdybych se schovával za maskou čerta. Lidé se za mnou otáčeli, šuškali si, ušklíbali se. Nikdo se nesmál, nikdo v panice neutíkal. V očích měli určitý neklid. Počkat. To byl regulérní strach. Nikdo se na mě netlačil. Prodavačka se také snad poprvé neusmívala. Pravděpodobně jí docházelo, že to ona je tady nechráněná. Ruce se mi v gumových rukavicích solidně rozklepaly, cítil jsem ty bodavé pohledy a rychle zmizel k autu. Byl to hrozný pocit. Tak takto se musí teď cítit všichni ti nemocní nebo Darth Vader.

Ještě jsem však potřeboval doplnit spíž o několik zásadních potravin. Už pár let neumím docela dobře fungovat bez asijské kuchyně, pro kterou mohu v okolí pořídit autentické suroviny jen na jediném místě. V dobře skrytém vietnamském obchodu, kterému přezdívám „Malá Sapa“. Není to žádná klasická večerka, slouží převážně vietnamské komunitě a na Čecha zde narazím málokdy. Zvenčí vůbec není poznat, že se jedná o krámek a uvnitř bývá až tajemné šero. Také prodavačky umějí méně Česky než v jiných kšeftech, ale seženou cokoliv. Jenomže tentokrát jsem zde nebyl v menšině. Po nezvykle plném parkovišti se šoural dav bledých tváří s desetikilovými pytli rýže. Na dveřích viselo upozornění, že obsluha z důvodu bezpečnosti nás všech nosí roušky. Vstoupil jsem tedy také v roušce očekávaje další nepříjemné pohledy a pocity. Jenomže ono bylo tady všechno právě naopak. Obě prodavačky byly ze mne naprosto nadšené. Prý jsem byl jejich první český zákazník v roušce, za což mi nekonečně děkovaly. V Asii jsem se vždycky cítil lépe než doma a tento zodpovědný přístup k hygieně mi imponuje. Jasně, že často skladují i potraviny, o jejichž nezávadnosti pochybuje i Kostelecký panáček žeroucí párek. Ale jejich disciplínu bychom teď v boji s šířením viru sakra potřebovali.

Před obchodem se zatím odehrávala jiná zajímavá scénka. Zřejmě manželský bílý pár se o čemsi vášnivě dohadoval. Do toho jsem se jim zjevil s nákupem ve dveřích a rouškou na ksichtě. Mlčky mě pozorovali nastoupit do auta. Ve zpětném zrcátku jsem z jejich gest vyčetl zhruba tento rozhovor: „Vidělas? Taky jí měl. Tak si ji koukej nasadit a upaluj nakoupit!“. Oba si nasadili masku a zalezli do krámku.

Uklidnil jsem se. Ono to půjde. To já jednám správně. Třeba za týden budou všichni blbě čumět na lidi bez roušek. Za šest hodit vláda vyhlásila karanténu na celou republiku a snad každá třetí žena zasedla k šicímu stroji, aby podomácku vyrobenou rouškou vybavila své nejbliží.