Slaný cirkus očima otce, 28. část

Startovní čára není zeď

Stela byla i přes svou drobnější postavu od malička ohromně mrštná, silná a bojovná. Proto jsme ji už ve čtyřech letech chtěli přihlásit na gymnastiku. Na doporučení jedné maminky z pískoviště jsme telefonicky oslovili trenérku nedalekého oddílu moderní gymnastiky. Ta nás ovšem rázně odmítla, aniž by nám vůbec dala prostor k diskuzi. Prý nehodlá kvůli nějakému nemocnému dítěti dělat jakékoliv ústupky, neboť jejich klub je profesionální sportovní organizací. Překvapivě se tento samozvaný velkoklub účastní pouze mládežnických krajských soutěží. Ve fotbalové terminologii bychom řekli, že kopou prales. Ale není nad teplý lidský přístup.

Sousedovic kluk navštěvoval nějaký čas gymnastiku sportovní, zkusili jsme tedy štěstí u jeho trenérky.  Ta se Stelinky ujala s naprostou samozřejmostí, přestože její klub byl ještě profesionálnější a věhlasnější i za hranicí kraje. Pro jistotu jsme několikrát zdůraznili, že nepotřebujeme vychovat reprezentantku a podrobně jsme ji informovali o případných zdravotních rizicích. Trenérka neměla s ničím problém a vše nám odkývala, přestože Stela v té době ještě ani nechodila do školky. Kvůli vyhlášenému lockdownu byla ale zrušena skoro celá první sezóna a ani na jeden z pěti uskutečněných tréninků nesměli rodiče. Netušili jsme, co se dělo za zdmi tělocvičny, ale novou pohybovou aktivitu si Stela zamilovala. Jenom nám zamrazilo v zádech, když jsme po několika týdnech zjistili, že si paní trenérka plete cystickou fibrózu s celiakií. Možná proto na nás pohlížela doteď jako na blázny, kteří mají divné požadavky. Ve sportovní hale kromě toalet naštěstí nečíhají žádná semeniště bakterií ani zákeřného lepku. Stela dostala za úkol odskočit si vždy před tréninkem a pro jistotu měla v batůžku roušku a dezinfekci. Každopádně tu hodinu, kdy jsme poprvé neměli situaci pod kontrolou, Míša celou probrečela.

Omezení přístupu rodičů mělo pro mě tři nesporné výhody. Děti se nerozptylují přítomností dospělých. Za druhé jsem se nemusel setkávat s rodiči ostatních dětí po dobu delší než bylo nutné. Tento kroužek jaksi přitahoval maminky a tatínky, kteří vysílají mozkové signály o jiné frekvenci. Pojmenovávají své holčičky jako Agáta, Vivien nebo Šarlota, a to pro vysvětlení bohatě stačí. Třetí pozitivum jsem viděl v příležitosti moci se celou hodinu věnovat vlastním sportovním aktivitám. Každý čtvrtek jsem si tak mohl zaběhnout svých deset kilometrů. Dvakrát jsem málem nestihl vyzvednout Stelu včas po tréninku. Poprvé mě zaskočil přechod na zimní čas a já se potmě bez čelovky ztratil kdesi v zahrádkách. Podruhé jsem upadl na polní cestě a sedm kilometrů jsem dobíhal se zlomeným žebrem.

Stela si zážitky z tréninků nechávala převážně pro sebe, takže jsme stále neměli přesnou představu, jak si vede. Paní trenérka na nás po tréninku měla vždy jen pár vteřin, než se přes nás ve vestibulu haly natlačil další ročník Agátek, Šarlotek a Vivienek. Přesto jsme vyrozuměli, že se Stela zapojovala do akce pozvolna, ale že tréninky fyzicky zvládá.

Se začátkem druhé sezóny Stela nastoupila poprvé do školky, kde si rychle našla kromě streptokoků, pneumokoků a moraxelly také lidské přátele a mezi nimi i jednu gymnastku. Ta byla jen o pár týdnů starší a trénovala se skupinou větších holčiček u stejné trenérky jako Stela. Jak už to tak bývá, brzy si nové nejlepší kamarádky upekly dohodu, že musí chodit za každou cenu na společné tréninky. Paní trenérka souhlasila, že Stelinka přejde ke starším dětem (konec konců byla jen šest dní za věkovou hranicí), ale pod jednou sakra těžkou podmínkou. Že spolu děvčata nebudou zlobit a hlasitě se projevovat.

Vlivem další vlny pandemie znovu spousta tréninků odpadla, na některé Stela nemohla přijít ze zdravotních důvodů a na ty uskutečněné jsme se stále nesměli přijít podívat. Až jednou na jaře nastala nečekaná příležitost. Tradičně jsem doma zanechal Míšu s Jankem, aby si od nás odpočinuli a těšil jsem se na defragmentaci myšlenek při běhání. Ten den dorazilo jen sedm statečných holčiček, proto trenérka přišla s nabídkou, která se neodmítá. Mohl jsem tak konečně po roce a půl usednout s ostatními rodiči do hlediště sportovní haly. Stela se na první pohled odlišovala od ostatních perfektně „vystajlovaných“ cvičenek s gymnastickými copy a drdůlky. Její neposlušné husté kudrlinky tak tak držely pohromadě gumičkou v culíku, aby nepřekážely v obličeji. Nejraději cvičívala v legínách a tričku, ale pro dnešek jsem ji přemluvil, aby si oblékla dres. Všechny holčičky už v předsálí s vážnou grimasou svévolně předváděly rozštěpy, provazy a jakési motání vlastní nohy kolem krku. Stela s kamarádkou běhaly a pištěly. Tatínek Stelinčiny spolužačky se zdál jako fajn chlap, se kterým bych se mohl přirozeně bavit. Vždyť dceru pojmenovali normálně – Anetka. Bohužel teprve až dnes poznal, jaký to sport vybral svému dítěti. Spletl si totiž sportovní a moderní gymnastiku. Zaskočen zjištěním, že děvčata netančí s míčem nebo stuhou, prohlásil, že dceru z kroužku ihned odhlásí. Sportovní gymnastika – to jsou hlavně bradla, kladina a přeskoky domácího zvířectva. Stela tak od příště zůstane v kroužku sama bez Anetky.

Po rozcvičení měla děvčata předvádět hvězdy a stojky. Stelinka byla suverénně technicky nejhorší a sotva se zvládala nohama odlepit od země. Za to každý svůj pokus náležitě nahlas komentovala.

„Já to teda zase zkusím, jo? Moc mi to nejde, co?“ žvatlala na celou halu.

Trenérka ji s úsměvem napomínala, aby se mlčky soustředila jako ostatní. Z hlediště se ozval decentní smích někoho z rodičů. Stela si všimla mé přítomnosti a mezi cviky mi mávala nebo se nezúčastněně rozhlížela kolem sebe. Odraz z prkna a následný kotrmelec už zvládala lépe. I s mluvením. Naštěstí si nepřekousla jazyk. Na bradlech měla předvést tři shyby a sestavu zakončit výmykem.

„To mi jde. Já jich udělám pět, jo?“ prohlásila Stela mezi druhým a třetím shybem.

„Ne, stačí tři.“ oponovala trenérka.

„Tak jo, ale umím jich víc. Výmyk asi nezvládnu.“

„Zvládneš, já ti pomůžu a nemluv už.“ postrčila trenérka Stelu přes hrazdu.

Už se zasmáli všichni rodiče a opatrně mě pak po očku sledovali. Chtělo se mi brečet. Ale štěstím. Typická Stela. Zasmál jsem se taky. Neuroložka nás upozorňovala na její zvýšený svalový tonus. Sílu má, ale může mít potíže s koordinací pohybů. Tady to bylo znát. Na kladině byla nejistá. Navíc si odmítla sundat ponožky a její hypersenzitivní chodidla tak více klouzala. Samozřejmě pusa jí fungovala naplno.

„Já to přejdu radši po čtyřech jako kočička, jo?“

Další důvod k smíchu v hledišti. Někteří už se smáli, kdykoliv Stela přišla na řadu. Jen se smějte. Kdybyste tušili, jak rozbitá se narodila. Když bez pomoci vyšplhala po laně do poloviny výšky haly, zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Tohle dneska neumí ani průměrný středoškolák. Silově na tom byla nejlépe ze všech dětí.

Závěrečný výběh přes tělocvičnu na tlesknutí jsem vnímal jako metaforu na Stelinčin dosavadní život. Na startovní čáře nápadně vynikla vedle ostatních její drobná o hlavu menší postava. Start o vteřinu zaspala. Ztrátu ale statečně doháněla. Běžela naplno, nevypustila ani metr a nevzdala to. Ona ta startovní čára není zeď.