Slaný cirkus očima otce, 30. část

Sousto

V září 2022 nám skončila jedna velká a sluncem zalitá dovolená jménem rodičovská a Míša si musela najít po šesti letech práci. Protože její původní firma mezitím ukončila činnost, nastal čas začít někde úplně od začátku. Shodli jsme se, že budeme společně hledat nejlépe částečný úvazek v rozumné dojezdové vzdálenosti. Zprvu nás zaskočil poznatek, že si potenciální zaměstnavatelé vykládají pojem částečný úvazek zřejmě jinak než my. Jejich nabídky na osmihodinovou pracovní dobu za částečnou mzdu Míša opravdu nepřijala. A to hovořím o tak bohulibém sektoru, jakým je školství. Hodně zajímavou zkušeností bylo i výběrové řízení do řad přísných vousatých úřednic z Úřadu práce. Pokud jste někdy cokoliv řešili s touto zkostnatělou a veskrze zbytečnou institucí, tak vězte, že naprosto stejně debilně funguje i proces nabírání jejich zaměstnanců. Nejprve nutí člověka vyplnit nepřehledný a co minutu padající online formulář, který se nakonec stejně musí vytisknout a spolu s kopií všech potřebných dokladů, stohem výpisů a ověřených podpisů, Zlatou bulou sicilskou a Rukopisem Zelenohorským odeslat pod speciální spisovou značkou kamsi do Středozemě. Úřednice z pošty a městského úřadu byly s Úřadem práce zjevně také spolčené. Zpočátku odmítly Míše ověřit kopii magisterského diplomu, neb jest psán jakýmsi čarodějným jazykem a požadovaly jeho překlad. Koho by napadlo, že po nějakých 670 letech, kdy Univerzita Karlova vydává své diplomy v latině, bude Míša první absolventkou, kterou si místní úřední šiml bude moci povozit. Nicméně Míša všechny zapeklité úkoly splnila, aby se nakonec ocitla před anonymním sedmičlenným tribunálem. Ten jí posléze sdělil, že prakticky všechny body pracovní pobídky byly mylně uvedené, protože prý používají univerzální inzerát. Ačkoliv Míša obratem tuto práci odmítla, byla po třiceti dnech vyrozuměna ještě písemnou formou s barevným pruhem, že její žádost na dotovaný plynový kotel byla zamítnuta. Po několika měsících se navíc dozvěděla, že celé toto divadlo absolvovala zbytečně, protože hledanou pozici drželi pro jednu ze svých kolegyň.

Míša nakonec zakotvila v sociálních službách v zařízení pro zdravotně postižené, kde jí sice nemohli nabídnout částečný úvazek, ale byla to v tu chvíli pro ni práce snů. Moje směny nám umožní, aby si Míša mohla něco napracovat a tyto hodiny si vybrat v horších časech. Daleko více zodpovědnosti za chod domácnosti se tak přenese na mne. Děti budou muset ve školce po obědě občas spát. Ještě jsme se odhodlali k jednomu obtížnému rozhodnutí. Na pár hodin v týdnu jsme si pořídili chůvu. Přeci jen nemáme hlídací babičky, které by vykrývaly dny, kdy budeme v práci oba a příspěvek na péči nám úřednice s knírem dosud nesebraly. Chůva pro začátek vyzvedne děti ze školky, dohlídne na odpolední inhalaci a recipročně tím pomůžeme kamarádce samoživitelce. A protože odteď budeme mít v rodině dvě výplaty, rozhodli jsme se již neprodlužovat žádost o podporu od nadace Dobrý anděl a přenechat tak jejich pomoc potřebnějším.

Od září oběma dětem přibyly zájmové kroužky, Janek začal taktéž docházet na logopedii a do gymnastické přípravky. Stelinčina trenérka přišla trochu očekávaně s tvrzením, že ze Stely nikdy gymnastka nevyroste a nevybrala ji proto do své výběrové skupiny. Alespoň si ji ponechala v takzvaných kondičních hodinách, kde se bude moci všestranně rozvíjet pro jakýkoliv jiný sport. Museli jsme z časových důvodů zrušit návštěvy ergoterapie. Na rozloučenou si naše děti ještě stihly zazpívat se svým idolem Pokáčem, kterého se nějakým zázrakem podařilo terapeutkám pozvat na utajený soukromý koncert pro rodiny pacientů.

Jediné, co se stále nedařilo vyladit, byla Stelinčina chuť k jídlu. Během letních prázdnin, kdy nám školka nepřijala děti ani na jediný den, ztratila Stela zájem i o pochutiny, které zvládala jíst na konci školního roku. Pro nový školní rok jsme Stelince domluvili stejnou paní učitelku i třídu jako vloni, jen asistentku jí přidělili jinou. Po dvou měsících si nás paní ředitelka s učitelkou urgentně pozvaly na sezení mezi osmi očima. Obávali jsme se návrhu na odklad zápisu do školy. Také mohly chtít řešit nečekané kázeňské problémy. Stela poslední dobou ráda veřejně řešila politické preference a děda ji naučil slogan „Babiše do koše“, což hrdě přednesla i před volební komisí. Ani jedno. Ukázalo se, že jistá učitelka z vedlejší třídy, která měla Stelu na starosti jen nárazově v odpoledním bloku, nebyla schopná pochopit naše instrukce ohledně podávání léků. Navíc jsme podle ní pedagogům zatajili, že Stela trpí anorexií. Vše se vysvětlilo, dávkování upřesnilo a dohodla se společná strategie ohledně stravování. Učitelky každopádně už ztrácely trpělivost s individuálním dohledem na každé sousto. Ředitelka jednou při obědě zkusila na Stelu taktiku zvýšení hlasu a od té doby byl problém Stelu každé ráno do školky přemluvit. Také nová asistentka si zřejmě nevytvořila se Stelou ideální vztah. Stela se několikrát ve školce pokakala a bála se jí to říct.

Děti nakonec do školky během podzimu příliš nechodily. Dva roky protipandemických opatření si vyžádaly daň v podobě snížené imunity předškolních dětí před běžnými viry. Týdně přicházely ze školky e-maily s varováním před výskytem celé palety nemocí ve třídě a apelem, aby příznakové děti zůstávaly doma. Od vrstevníků si děti přinesly domů jen to nejlepší. Několikery virózy, pátou nebo šestou dětskou nemoc, záněty spojivek a středního ucha, nechuť k zeleninovým pokrmům a touhu sledovat dementního youtubera Fiziho. Sotva jsme je z něčeho vyléčili, po třech dnech se objevil bacil nový. Nebyli jsme v tom ani zdaleka sami. Jeden zbědovaný tatínek vyhrožoval na sociálních sítích, že osobně vykáže ze šatny každé kašlající dítě. Chronicky nemocná Stela paradoxně kašlala ze všech dětí ve třídě nejméně.

Bylo to zoufalé období. Nemoc stíhala nemoc a byl problém sehnat i běžné léky ve výpadku. Pediatrička nám několikrát naznačila, že školka je pro Stelu zkrátka příliš velké sousto. Po třech týdnech na antibiotikách jsme už obě děti nechali preventivně doma až do konce kalendářního roku. Také lékařka z CF ambulance se zeptala, zdali jsme se s Míšiným nástupem do zaměstnání neunáhlili. Míšu nová práce ohromně bavila, ale objevilo se několik nečekaných úskalí. Nejtěžší bylo dodržet samotný měsíční fond pracovní doby. V pružné pracovní době se navíc pro doprovod dítěte k lékaři omlouvají pouze ty hodiny, kdy musí být Míša pevně v práci a zbytek si musí napracovat.

A tak jsme se střídali přes měsíc doma v hlídání, vybírali dovolenou a vytěžovali chůvu. Tento tah se ukázal jako geniální a měli jsme ho podniknout už dávno. Každý rodič by měl mít možnost občas vypnout, aby nabral nové síly. V té době také začal fungovat dovoz potravin až před dům i v našem městečku. Mé asociální srdce zaplesalo, a k tomu ušetřím až čtyři hodiny času týdně. Stela před Vánoci jen o vlásek unikla hospitalizaci a plíce se nám tentokrát podařilo udržet čisté. Čekali jsme na zázrak. A ten přišel v lednu.

Hned po Novém roce přišla pozvánka na mimořádnou kontrolu v Motole. Stela prošla schvalovacím procesem jako ideální adept pro Kaftrio v kombinaci s Kalydecem. Všechno klaplo a tento nejmodernější a těžko dostupný lék jsme ihned nasadili. První dny byl pro Stelu problém polykat tablety, protože doteď měla Orkambi v sáčkovém provedení. Z její strany šlo o čistou sugesci, neboť jsme jí předtím cvičně podávali tablety probiotik na lžičce s Kreony a nepoznala to. Zvykla si naštěstí rychle. Netušíme, zdali za to skutečně mohl nový lék, ale Stela celé dva měsíce vydržela chodit do školky, přestože infekční Pešek chodil okolo. Ale hlavním pokrokem bylo jídlo. Stela několikrát snědla normální jídlo jakoby nic. Pravda, stále si vybírala, ale najednou občas doopravdy jedla.

Nebyli bychom to ale my, kdyby se neobjevila nějaká komplikace a v tu nejhorší dobu. Těšili jsme se na tradiční jarní dovolenou s kamarády. Chata byla zamluvená, lyžařská výbava doplněná, výlety naplánované a věru jsme se těšili. Žel Míša přitáhla pár dnů před odjezdem z práce Covid. Takovou dobu se nám ten sviňák vyhýbal! Míše bylo zle jen asi tři dny, ale doktor nařídil povinnou osmidenní izolaci. Během té musela stejně pracovat z domova, protože zůstala na celou sociální činnost na oddělení defacto sama. Aby jim z ústavu neutekla, pojistili si ji smlouvou na dobu neurčitou. Kromě toho si její práce asi i doopravdy vážili.

Existovala ještě teoretická možnost, že bych odjel s dětmi na hory sám a Míša by po ukončení nemocenské dorazila za námi, ale horečky skolily i Stelinku. Covid se potvrdil záhy. A nejen to. Po dvou dnech se osypala po celém těle. Neštovice ze školky, pojďte mezi nás! U Janka se projevil Covid za další dva dny. Jako bonus měla naše pediatrička jako vždycky během jarních prázdnin dovolenou a ta zastupující pod náporem epidemie respiračních viróz všechny pacienty předem odmítala. Nějaké dva nebo tři dny vypadaly kriticky, ale horečky i svědění se dařilo tlumit a inhalace za každou cenu neomezovat. Všichni jsme si tuhle bitvu se ztrátou spousty sil statečně vybojovali. S nervy v hajzlu po mnoha probdělých nocích, ale bez antibiotik a lékařů. Nebylo nám vůbec líto zmařené dovolené. Nová léčba snad funguje. Smutno nám bylo až za dva týdny, kdy neštovice pro změnu chytil Janek a my si tak museli protáhnout domácí vězení na celý měsíc. S příchodem jara jsme se mohli trochu nadechnout. Potom přišla spála.