Slaný cirkus očima otce, 18. část

Ta naše korona česká

Když se v lednu roku 2020 objevily první zmínky o výskytu koronaviru v Číně, nevěnoval jsem těmto zprávám větší význam. Náznaky vzniku epidemie se ve světě obecně objevují v posledních letech často, ale málokdy dorazí až do Čech. Prostě další prasečí nebo ptačí chřipka, další SARS. Většinou se o takový problém začnu zajímat až ve chvíli, kdy se mi v pracovní poště objeví výzva k očkování. S kolegy v práci patříme kupodivu mezi strategické zaměstnance energetiky, kteří by měli zajistit chod světa i po jeho zániku. Proti prasečí chřipce jsem očkování odmítl, protože epidemie skončila dříve, než vůbec začala a necelých 700 000 nakoupených vakcín letělo tenkrát do koše. U spalniček v loňském roce byla situace odlišná. Ty se u nás skutečně začaly šířit. Jednak díky bezohlednosti odpůrců očkování, ale i kvůli poklesu množství protilátek u některých generací již dříve očkovaných lidí. Protože patřím do té druhé skupiny, nechal jsem si nejprve udělat test na protilátky. Očkování mi bylo následně doporučeno a já neváhal ani minutu. Stela totiž dosud očkovaná živou vakcínou nebyla z důvodu slabé imunity a nerad bych ji sám ohrozil.

Na začátku března jsem si všiml, že poslední dva lidé, kteří se k tématu nákazy koronavirem ještě nevyjádřili, jsem já a Jirka Pomeje. Až potom jsem s hrůzou zjistil, že Jiří je už rok po smrti. Já se ale k vysvětlení našeho postoje snad tímto dostanu.  

Stelče může šeredně ublížit i obyčejná sezónní chřipka, která je mimochodem obecně mnohem nebezpečnější než ten nový koronavirus, takže epidemiologická omezení zažíváme neustále. Zásobu roušek doplňujeme jednou ročně, čistící a desinfekční prostředky skoro každý měsíc. Komunita kolem nemocných CF se na rozdíl od většinové zdravé populace chovala dlouho střízlivě, protože jsme zkrátka asi zvyklí. Určitý neklid jsem zaregistroval až ve chvíli, kdy výrobce roušek z nanovlákna oznámil, že zaznamenal mnohonásobně vyšší poptávku, než dokáže zajistit. A prý dokonce zájemci začali masově zneužívat speciální slevový kód pro pacienty s CF, který se tímto ruší. Zda se skutečně objevily takové lidské hyeny nebo jen výrobce chtěl z dané situace vytěžit maximum, není jisté. Jsme Češi, takže asi obojí. Naštěstí jsme stihli vyřídit letošní objednávku ještě před tímto krokem. Ne všichni ale měli to štěstí. Tou dobou již společností zahýbala panika a o obyčejné roušky či respirátory byl neskutečný zájem. Míša viděla pozitivně ten fakt, že se je lidi alespoň naučí používat a naše rodina nebude považována za blázny, a také Stelinka si bude připadat chvíli normálně. Bohužel se tento zdravotnický materiál krátce na to přestal dostávat k potřebným lidem.

Naše paní lékárnice nám prozíravě schovala pod pultem kilový Chloramin a desinfekční tablety. Prý si už pro desinfekci jezdí jeden člověk až z Prahy. Teď raději nikde nevyprávím, že tyhle věci kupujeme primárně proto, abychom je doma vylili do odpadu. Je pravdou, že gel na ruce jsme neviděli v drogériích už přes měsíc a babička nám musela věnovat její poslední půllitrový zásobník. Je hrozně fajn, že na nás všichni ti lidé myslí.   

Počáteční mediální masáž se nám vlastně vyhnula, protože jsme trávili týden v Jizerských horách s partou kamarádů a jejich dětmi. Bohužel jsme si skoro všichni včetně Stelinky přivezli dráždivý kašel a virózu. První antibiotika jí nezabrala ani po dvou týdnech. Pediatrička po konzultaci s Motolem předepsala na další dva týdny jiná antibiotika, která jsou ovšem dlouhodobě ve výpadku a neexistuje za ně adekvátní náhrada. První dávku jsem sehnal ještě přes šikovnou kamarádku Petru, ale o týden později už jejich systém nevyhledal v okruhu 100 km ani ťuk. Musel jsem tedy objíždět postupně všechny lékárny z jiných sítí. A tehdy jsem se tváří v tvář střetl s opravdovým šílenstvím. Přestože v každé lékárně viselo upozornění, že roušky a respirátory nemají, lidé stáli fronty alespoň na dotaz na ně. A aby neměli pocit, že odcházejí s prázdnou, kupovali si alespoň předražená mýdla nebo vitamíny. A lékáren jsem ten den navštívil opravdu hodně. Velká nemocniční lékárna sice naše antibiotika měla, ale pouze pro potřeby pacientů v nemocnici. Musel jsem změnit taktiku a zkusil štěstí v zapadlé lékárně mimo provařené sítě nebo nákupní centra. A vyšlo to. Vítězoslavně jsem se prodral davem poptávačů s poslední lahvičkou v ruce a zamířil ještě do supermarketu, kde jsem tušil další dobrodružství.     

Po prvním výskytu viru v Itálii národ začal hromadně skupovat těstoviny, mouku, konzervy a největší italské hity tria Damichi. V našem bohem zapomenutém okrese se kupodivu obyvatelé zachovali celkem kultivovaně a vyprázdnili pouze regály s brambůrky. K mému úžasu nikdo nekřečkoval ani mouku ani čistící prostředky. Nebyly v akci. O zlepšení hygienických návyků mezi lidmi se nedá hovořit. Pečivo v obchodě beze studu prohrabují holou rukou, vesele si kýchají na pozdrav a roušku stále nosí jen naše dcera. A lidé na nás pořád blbě čumí. Nikdo se nás nezeptá na důvod. Vlastně bych uvítal, kdyby se teď všichni na dva měsíce zavřeli doma, křečci by žrali po celou dobu jen chalupářský guláš nebo mouku a byl by chvíli klid. Ono je totiž úplně jedno, jestli jsme byli v italských Benátkách nebo v Benátkách nad Jizerou. Jednou jsme se rozhodli prožít jarní prázdniny jako normální lidi a teď jsme kvůli tomu už měsíc doma zavřeni v izolaci.

V práci rovněž zavládlo napětí. Vakcína zatím není k dostání, ale havarijní štáby denně zasedají a úkolují. Jeden den školím kolegy o správném mytí rukou a čištění klávesnice, druhý den počítám, kolik nás smí onemocnět. Není to legrace. Vláda totiž kalkuluje v krajním případě s třetinovými ztrátami. Respektive že až třetina obyvatel během příštích měsíců onemocní nebo bude v karanténě. Někdo prý dokonce navrhoval, že během největší krize budeme nepřetržitě izolováni v práci od okolního světa.  

Ačkoliv věřím, že se jednou příroda nasere a sama si nějakým způsobem vyřeší problém s přelidněním a důchodovou reformou, teď ale rozhodně nepropadáme panice. Korona se zatím šíří pouze jako internetový virus. Vídáme podivné hysterické výjevy, kdy například jedna dáma nabádala k desinfikování tlapiček kočičkám a pejskům, neboť Češi prý mají ve zvyku plivat na zem. Pokud má ta paní doma doma kocourka, jakým býval Macek sestřenice Martiny, bude ošetření tlapiček zaručeně to poslední, co v životě udělá. Jiní zeměpisci by preventivně uzavřeli státní hranici s Itálií.

Bez ohledu na to, jak bude nakonec virus nebezpečný a kolik obětí přinese, bude zajímavé pozorovat dění ve společnosti. Média, sociální sítě a mimořádné tiskové konference surikat v kravatách nás rozloží dávno předtím, než se daný problém dostaví. Pokud se vůbec dostaví. Jako ty miliony běženců, kteří nikdy nepřišli. Tenhle proces otestuje nejen naši připravenost, ale dozvíme se hodně o sobě samých.

Teď máte jedinečnou možnost částečně nahlédnout na chvíli do našich životů. Cítíte se nesví, pokud vedle vás někdo kýchá? Sháníte marně léky nebo zdravotnický materiál, o kterém jste doteď neslyšeli? Myslíte při jízdě „mastnou tyčí“ na gel, který jste nechali doma? Obáváte se, že budete muset na poslední chvíli zrušit dovolenou? Váháte, zda navštívíte divadlo, hokejový zápas nebo jinou akci s větším počtem lidí? Bojíte se, že nákazou ohrozíte vážně nemocnou babičku? Rušíte návštěvy u příbuzných, protože má strýček zvýšenou teplotu? Obáváte se umístit děti do školky? Cítíte pohledy lidí, pokud hlasitě kašlete na veřejnosti nebo když vyjdete ven v roušce? Tak to jste na tom stejně jako my. Za pár měsíců se Vaše životy vrátí do normálních kolejí. Pro nás je tohle běžný standard. Až budete stát zase frontu na roušky, myslete také na to, že existují lidé, kteří potřebují zdravotnické pomůcky více nežli jiní. A pokud někdy dorazíme třeba na oslavu Vašich narozenin, tak vězte, že Vás máme opravdu rádi, protože jsme se dobrovolně rozhodli riskovat daleko víc, než jen trapné chvíle při tancování Mašinky.