Slaný cirkus očima otce, 17. část

Podruhé do Chorvatska a poprvé pod stan

Také letos jsme se podívali na tři týdny k moři do Jugošky. Lokality pro ubytování jsme si nastavili pouze dvě, abychom se nemuseli složitě stěhovat. Vloni jsme objevovali Istrii směrem z východu na západ, tentokrát to proběhlo ze severu na jih. Městečko Moščenička Draga jsme si vytipovali už vloni a apartmán nám doporučil přímo Honza z Liberce, který nás s rodinou na témže místě o pár dnů později vystřídá. Dvoupokojový apartmán měl vše, co k životu potřebujeme a díky pračce jsme si s sebou zabalili jen minimum věcí. Na všechno ostatní posloužil Konzum v uličce hned pod námi. S dětmi a kočárkem stačilo sejít pár schodů a byli jsme na hned na pláži, v obchodě nebo na zmrzlině. Stela spala s Míšou v ložnici, Jankovi paní domácí zapůjčila dětskou postýlku, já měl k dispozici pohodlný dvojitý rozkládací gauč.

Stelince ozdravný mořský vzduch uvolňoval dýchací cesty tak dokonale, že i několikrát denně zvracela hleny. Pračka se prakticky nezastavila. První dny byla ještě chladnější voda, což dětem vůbec nevadilo a cachtaly se, až měly modré pusy. Na výlety jsme museli vyrážet autem, protože městečko bylo od světa odříznuté terénem nevhodným pro kočárek. Pomohl nám i geocaching, který nás spolehlivě zaváděl do zajímavých končin. Sám jsem navíc vstával se svítáním a na těžko přístupná místa jsem vybíhal už dvě hodiny před budíčkem zbytku rodiny. Dostával jsem takto do jeskyní, na vrcholky hor, na krásné vyhlídky a do menších osad, takže jsem si i rodinnou dovolenou užil i v trochu dobrodružnějším duchu.

Opravdu velkou smůlu jsme si vybrali hned první týden. Chorvatský způsob parkování na omezeném prostoru příliš nepřeje dlouhým vozům. Sice jsem alibisticky požádal Míšu o spolupráci při otáčení na parkovišti, ta mě ale zcela zákeřně navigovala přímo na zábradlí. Nacouval jsem zadním bokem na kovový hranol tak nešťastně, že jsem zcela prorazil plechovou karosérii vedle víčka nádrže. Havarijní pojistka by toto měla po návratu domů pokrýt, a i když mě tenhle ošklivý šrám na prakticky novém autě hodně bolel, nenechal jsem si zkazit dovolenou a raději jsem si auto moc neprohlížel. Snad to neupoutá pozornost policistů, kteří od letoška hodně zpřísnili přístup ke kontrolám českých řidičů.

Po pár dnech se do apartmánu nad námi ubytoval německy mluvící pár se zhruba ročním batoletem. Hned první noc se shora ozvala těžká rána, pak rychlé kroky a následoval zoufalý dětský pláč. Určitě jim děcko spadlo na zem, napadlo nás. Taky že ano. Spadlo z postele. Sice si asi žádné zranění nezpůsobilo, následky to však mělo překvapivé. A paradoxně jsem to odnesl já. Nová sousedka na mě hned ráno mezi dveřmi spustila takový kulomet slov, že jsem si ani neuvědomil, že na mě huláká vlastně slovensky a já jí odpovídám anglicky. To se mi v zahraničí stává. Člověk není naladěn na češtinu a chvilku trvá, než to v mozku přepne. V zásadě jí šlo o to, že by se jim líbil náš apartmán v nižším patře, ale hlavně dětská postýlka, kterou jsme si rezervovali půl roku dopředu. A věta: „Kedy sa teda hodláte odsťahovat?“ zněla stejně arogantně jako tón, kterým na mě od začátku udeřila. Vlastně to byla jediná otázka, neboť všechny ostatní věty byly spíše rozkazovací. Můžu snad já za to, že si vybrali pokoj v patře a nepožádali paní domácí o postýlku? Ta jim prý nabídla, že se můžou přestěhovat za pár dní do apartmánu přímo v jejich rodinném domku. Oni by to ale měli dál k moři. Sousedce bylo jedno, že máme úplně stejně staré batole a druhé dítě k tomu. My se pokoje nevzdáme, ani kdyby nás hezky poprosila. Asi se do hlavy uhodila ona. Bylo mi i líto, jakým způsobem se vyjadřovala o paní majitelce, která na nás byla vždy milá a co chvíli nám přinesla něco ze své zahrádky. Vlastně nám nabízela, že vzhledem k nepřízni počasí nás nechají klidně ubytované zdarma i celý další týden a na méně praktické schodiště do ulice nás upozornila v e-mailu předem. Sousedka Slovenka nás od té chvíle při náhodném setkání venku přehlížela a zdravili jsme se jen s jejím německým přítelem, který byl na rozdíl od ní milý a sympatický. I když se za pár dní už krásně oteplilo, naši hraběcí sousedé trávili dovolenou jen na zahrádce místní restaurace.

My jsme se váleli dál na pláži, kde nám Stela zdrhala pořád do vody a Janek cucal slané kamení. Nedalo se s nimi zajít ani na kávu, protože byli neskutečně akční a nevydrželi sedět v klidu. Na večeři jsme se vypravili jen jednou, když Janek usnul v kočáře a Stelu na chvíli zabavily omalovánky. Těšili jsme se, že na příštím ubytování budeme společně už s babičkou a dědou, kteří jistě rádi děti tu a tam pohlídají.

Po deseti dnech jsme se podle plánu přemístili na jižní cíp Istrie do řitě světa jménem Ravni, kterou jsme si vybrali kvůli opěvovaným fotogenickým plážím poněkud divočejšího rázu, ale hlavně kvůli půvabnému, ale zároveň cenově příjemnému ubytování s výhledem na Kvarnerský záliv. A také nás lákala zahrada se spoustou klouzaček, houpaček a podobných blbostí pro děti. Vůbec nám nevadilo, že u moře nebyla žádná promenáda, obchody nebo restaurace. Horší už bylo, že jediný obchod ve vsi procházel zrovna rekonstrukcí a na nákupy jsme museli jezdit dvacet minut autem do nejbližšího města Labinu. Také ono ubytování nebylo zdaleka tak přitažlivé, jak majitelé prezentovali na internetu. Okolí domu připomínalo vrakoviště, náš apartmán nám předali vyloženě špinavý, navíc se ukázalo, že ložnici a obývák máme do patra po hodně strmých schodech a rozhodně nemůžeme nechat děti pohybovat se samostatně po apartmánu. Zahrada byla pro děti doslova nebezpečná. K čemu tam měli všechny ty atrakce, když hned vedle mohlo dítě spadnout ze dvoumetrové zídky bez zábradlí nebo se poranit o poházené nářadí a všemožné harampádí. Pro Stelu bylo největším nebezpečím velká spousta květináčů a podobných nádob se stojatou hnijící vodou. Někomu se tady povedlo toto místo správně nafotit. Zaráželo nás, kolik pozitivních recenzí dosud dostalo. Ani jídlo jsme nemohli nechat chvíli bez dozoru, neboť o něj měly zájem všudypřítomné kočky. Babička s dědou byli pozitivně naladěni a zkusili jsme dát Ravni šanci. Jen to prostředí jsme si museli nejprve trochu poupravit k obrazu svému. Nebezpečná místa jsme zahradili a dětem jsme se museli věnovat fakt nepřetržitě.

Děda se pár týdnů před odjezdem na dovolenou rozhodl, že podnikne pětidenní dobrodružnou cyklistickou výpravu po jižních Čechách, která však skončila už po dvaceti minutách na železničním přejezdu pádem z kola do kolejiště, zlomenou nohou v krčku a operací v nemocnici tři sta kilometrů od domova. Zázrakem se stihl dát dohromady do té míry, aby s námi mohl k moři odjet. Babička se tak musela věnovat hlavně péči o něho a na děti neměla tolik času, kolik jsme si původně slibovali. Byl s námi naštěstí ještě dědův syn s manželkou a dvouletou dcerkou, takže jsme my i Stela měli k sobě vrstevníky do party.   

Výhled na zátoku z horního patra byl kupodivu hezký jako na fotkách. A také kamenité a skalnaté pláže s modrou průzračnou vodou nás nadchly. Skály a velké kameny rozdělovaly pobřeží na mnoho maličkých lagun, takže skoro každá rodina mohla mít svou malou soukromou pláž vhodnou i pro nejmenší. I šnorchlování tady mělo smysl. A hlavně jsme zde několikrát měli možnost spatřit opravdové volně žijící delfíny. Slibovali nám je už při potápění v Thajsku, v Egyptě nebo na Filipínách. Marně. A teď jsme je vídali v obyčejném Chorvatsku. Tohle místo mělo zkrátka něco do sebe, proto jsme po třetím dnu už neřešili negativní pocity z ubytování. Udělali jsme si naše dny hezké. Já zase vstával před snídaní a vybíhal za adrenalinovými zážitky. Dny jsme pak většinou trávili zábavou u vody a večer jsme společně popíjeli na terase.

Na pláži si nás museli všichni pamatovat. Jednak kvůli dědovi, který se do moře musel přes kamení a skály plazit, ale hlavně kvůli Stele, která vždycky po příchodu na všechny volala: „Ahoj bloučkové, Telinka se vypinkala a de do može!“. A hned šla do može, ze kterého nepřestala hulákat: „Telinka se koupe v moži! A s tatínkem! A s bláškou a maminkou! A plave s babí a dědou a s paní a s pánem.“ Z vody jsme ji museli lovit násilím, aby se nám nepodchladila. Jen jednou chtěla ven sama, protože ji smetla nečekaně velká vlna a napila se. Tříštící se vlny o skály byly užitečné, fungovaly jako celodenní inhalace. Janek se nechal vozit v nafukovacím kruhu na vlnách, jenom se tak v klidu usmíval a bylo mu všechno jedno. V mezičase koupání se nechával milostivě kojit nebo vyspával v kočárku. Několikrát jsme museli děti evakuovat z pláže před mraky prachu, protože nám místní dělníci úplně nepochopitelně a bez předchozího varování vysypávali celé tatrovky štěrku hned vedle našeho ležení. Nečekali ani než odjedu s kočárkem. Byli schopni to klidně vysypat i na nás a s kamennými výrazy jen tak krčili rameny, i když jsem na ně spolu s ostatními turisty sprostě křičel.

Dvakrát jsme si vyjeli na výlet za památkami i nákupy. Návštěvu historického města jménem Pula nám zpestřil náš děda, který se tvrdě odhodlal, že pěšky pokoří místní rybí trh. Brázdil do pozdního odpoledne přískoky o berlích trpělivě centrum křížem krážem nedbaje našich připomínek, že podle všech internetových průvodců bývá trh otevřen pouze ráno. Rybí trh nakonec skutečně objevil, ale samozřejmě zavřený. Předposlední večer jsme strávili s Míšou sami ochutnávkou vína v Labinské galerii Negri. Nějak mi nedošlo, že jsme tam byli vozem a já pak musel řídit. Chorvatské zákony naštěstí tolerují půl promile, tak jsem cestu zpět do Ravni s menší obavou, ale bez problémů risknul. 

Návrat domů z Chorvatska opět za moc nestál. Dobrou volbou se ukázalo realizovat trasu přes Německo a vyhnuli jsme se tak českým dálnicím a řidičům. Bohužel vlna veder zasáhla celou Evropu, tudíž jsme se před vysokými teplotami neschovali ani v Alpách. A cestování přes den se nelíbí ani dětem, ani dospělým. Janek prakticky od Mnichova plakal, Stela nechtěla ani jíst, ani pít. V Čechách bylo paradoxně tepleji než u moře. Všem dětem se po příjezdu objevily po celém těle četné pupínky, které zprvu vypadaly jako neštovice nebo kousance od štěnic. Mohly za ně ale komáři, kteří se v celém Chorvatsku ke konci našeho pobytu přemnožili, jak jsme vyčetli z internetu. Další nepříjemností byli dva nechutní švábi, které Míša doma objevila a celkem překvapivě i úspěšně zabila. Pravděpodobně jsme si je přivezli jako suvenýr z Ravni, ale nestihli se nám rozmnožit, protože do připravených návnad, které jsem narychlo koupil, se už žádný další nechytil.

Ze všeho nejhorší ale byla zpráva z autoservisu, kam jsem dal auto po nepovedeném parkovacím manévru opravit. V servisu přišli na to, že naše auto bylo již v minulosti těžce bourané a dost fušérským způsobem opravené. Šikovné české ručičky však dovedou zamaskovat ledacos, proradný obchodník ví, jak odvést pozornost zákazníka od podezřelých maličkostí a vyčůrané mozky právníků dokážou zformulovat kupní smlouvu tak, že po roce od koupě takto „nehavarovaného“ vozu už nemáme šanci vymáhat cokoliv zpět. Alespoň vím, že si příště v jednom renomovaném autosalónu s klokanem ve znaku rozhodně auto nekoupím.   

Stela někdy před půl rokem dostala takový maličký růžový dětský stan na hraní, který jsem jí postavil do rohu pokojíčku. Okamžitě si do něho nastěhovala pár plyšáků a sama se rozhodla v něm občas přes noc přespat. Když jsem se jí zeptal, zda by si chtěla zkusit někdy spát i venku, tak s radostí souhlasila. Na půdě jsem vyhrabal stan pro čtyři lidi, který jsme si někdy před pěti lety dopřáli k Vánocům, ale dosud jsme ho paradoxně ani nerozbalili. Chyba. Nejdřív jsem přišel na to, že nám chybí všechny kolíky, ale zase máme dvě sady šňůr. Následně jsem si ze zvědavosti přečetl uživatelské recenze. Chyba číslo dvě. S odstupem času si všichni majitelé stěžovali, že do stanu prší a podlážka někdy prosakuje. Naštěstí se tyto problémy dají řešit. Dokoupil jsem sadu kolíků, impregnaci ve spreji a pro Stelu její první opravdický outdoorový spacák s nafukovací karimatkou. A Stela byla ze své první výbavy naprosto nadšená.

Stan jsem postavil na zahradě a počkal pár dní na teplejší noc. Stela nejprve celý den machrovala, že se nebojí spát venku, ale když přišlo na lámání chleba, přála si večer raději zůstat v pokojíčku. Netlačil jsem na ni a odložil akci na jindy. Stela je však bytost trochu komplikovanější. Když se ještě téže noci jako obvykle probudila na mléko, trvala na tom, že musíme do rána přečkat ve stanu. A tak se také stalo. Míša ani neslyšela, že jsme se přestěhovali i s panenkou Anežkou. Stela byla pár minut po zaplutí do spacáku úplně vyjevená z nočních zvuků, ale překvapivě brzy usnula. Ráno nás vzbudil brzký východ slunce a auta projíždějící ulicí. Stela byla sama překvapená, kde se ve stanu vlastně vzala, ale byla vážně šťastná. O svém zážitku hned emotivně vyprávěla babičce, která se u nás cestou do práce zastavila.

O dalším výletu bylo záhy rozhodnuto. Babička za pár dní odjížděla s velkou partou přátel do kempu v Třeboni a my se k nim na víkend i s oběma dětmi přidali. Děda s babičkou bydleli v chatce s elektřinou, takže zázemí na inhalace a krmení jsme měli dostačující, jinak celá rodina spala pod stanem. Kemp byl celkem slušně vybavený, a kdyby došlo k problémům, mohli jsme se prostě sebrat a odjet domů. Sociální zařízení bylo od nás bezpečně vzdálené, což je sice dobré jako prevence před možným zdrojem bakterií, ale trochu nepraktické pro časté běhání s plným nočníkem a k pravidelnému mytí inhalátoru a rehabilitačních pomůcek. Také rybník, na jehož břehu se chatky nacházely, nebyl v našem případě úplně vhodný. Naštěstí bylo ten víkend poměrně chladné počasí a nikdo se nekoupal.  

Byl to hodně náročný víkend. Stela i Janek si krásně užili své první stanování a vůbec jim nevadilo spát venku i přestože prakticky nám celá sobota propršela. V partě byla další čtyři děcka podobného věku, takže největší problém byl donutit Stelu v klidu poctivě nainhalovat nebo se pořádně najíst. Bylo jí všude plno a Janek se taky začal hlásit o svá práva a nechtělo se mu už jen tak sedět v kočárku. Také je složité sladit program v partě bezmála třiceti lidí, kdy každý přijel s úplně odlišnou představou o náplni dovolené. I tuto výzvu jsme nakonec zvládli. Tradičně jsem vstával s východem slunce, abych se proběhl po okolí. Dny jsme pak v rodičovské frakci zcela přizpůsobili potřebám dětského gangu, zatímco zbytek sportoval na kolech nebo vysedával v hospodě. Hodně nám pomohla ochotná kamarádka Lucka, kterou si postupně zaučujeme na hlídání našich dětí.

Večery v českých kempech bohužel přestávají být úplně vhodné pro rodiny s malými dětmi. Do ranních hodin se kolem stanů potácejí opilci a táborákové brnkálisty vytlačily klávesové taneční zábavy. Agrometalové hity od Kabátů na hudebním podkladu ala Michal David bych osobně pouštěl lidem jen na lékařský předpis. Ani převážně smažená strava z místní vývařovny člověku slunce do duše zrovna moc nepřináší. Objevili jsme ale úplně báječnou indickou restauraci v centru města, kde jsme byli skoro sami a kde nikomu nevadila naše smečka divokých malých lidí. Třeboň je opravdu krásná, ale asi jen tak do sedmé hodiny ranní. Potom se ze všech stran vyrojí davy turistů, cyklistů a nově díky elektrokolům i bytostí, které by se jinak do přírody nepodívaly. Obchodníci postaví na náměstí stánky s okultními předměty, turistický vláček se kyvadlově přesouvá po hrázi rybníka Svět, který navíc brázdí i obrovské parníky a celý genius loci Třeboně odchází kamsi do pozadí. Hlavní je, že nás nerozhází žádný podobný diskomfort a děti tenhle typ dovolené taky baví.