Slaný cirkus očima otce, 20. část

Ostrovní provoz

První tři dny karantény doslova obrátily chod celé společnosti. Spousta lidí byla donucena zůstat doma a nevycházet, mnohdy pracovat z domova nebo dokonce nepracovat vůbec. Někoho naopak nouzový stav povolal do předních linií, uzavřel v práci nebo oddělil od rodiny. Asi by se nenašel člověk, kterému by karanténa nezměnila nějakým způsobem život. Sice jsme doma na podobný omezený režim už nějakou dobu zvyklí a měli jsme právě za sebou několikatýdenní izolaci způsobenou záhadnou virózou, přesto jsme ani my nebyli výjimkou.

Epidemie zastihla republiku v absolutní materiální nepřipravenosti pro zdravotnictví, natož pro běžnou populaci. Měli jsme tu výhodu, že jsme v tu dobu už nemuseli shánět roušky, respirátory, dezinfekce ani čistící prostředky. Naopak jsme se mohli o naše zásoby trochu podělit s jinými rodinami. Bylo mi chvílemi i trapné, že máme v šuplíku respirátory nejvyšší třídy, zatímco pro lékaře šili dobrovolníci roušky z prostěradel a podvlíkaček.

S povinností nosit preventivně na veřejnosti zakrytý obličej přišla i změna ve vzorcích sociálního chování. Už se podezíravě nehledělo na lidi s rouškou, ale na nešťastníky bez nich. Zároveň jsme konečně na čas zmizeli v davu. Než se k lidem dostaly alespoň trochu funkční pomůcky, v ulicích byly vidět nejrůznější výtvory, někdy až humorné. Podomácku ušité roušky prakticky z čehokoliv, štíty a masky z PET-lahví. Jedna dáma z okolí si dokonce nalepila na obličej jednorázovou plenku a lehce se přidusila. Nevybavení praktičtí lékaři raději dočasně uzavřeli své ordinace a fungovali jako „přítel na telefonu“. I my jsme raději absolvovali pravidelnou konzultaci s CF centrem pouze telefonicky a kontrolu odložili o další měsíc a půl.

Z chování mnoha lidí se nám vybavily naše vlastní začátky života v karanténě. Pocity strachu z neznáma, kdy jsme s Míšou na každém rohu viděli pseudomonádu nebo stafylokoka. Tentokrát byl neviditelným nepřítelem koronavirus. A každý člověk byl potenciálním přenašečem. Pozorovali jsme v lidech nepříjemnou paranoiu a frustraci z nových omezení. I my jsme se báli o Stelu a naše blízké. Nebylo se čemu divit. Média měla nabito a pálila to do nás pěkně zostra. Protože se pravidla karantény měnila i několikrát denně, běželo u nás doma zpravodajství ČT24 téměř celý den. Čísla počtu nakažených naskakovala, všemožné grafy exponenciálně rostly, odborník střídal odborníka, zmatený politik střídal zmateného politika. A to se ještě jednalo o seriózní zdroj informací. Ani nechci vědět, jak tohle všechno servírovala komerční média a dezinformátoři.

Podezíravé pohledy, ustrašené dialogy a celková odtažitost byli tím přijatelnějším projevem. Horší už byla verbální agrese vůči kašlajícím nebo nechráněným osobám. Někomu stačily tyto první tři dny k tomu, aby úplně zblbnul. Tu a tam nějaký jedinec v sobě oprášil schopnosti naučené v minulém století a začal udávat policii kolemjdoucí bez náhubku nebo větší seskupení lidí. Další zbraní hromadného ničení v rukou blba je internet. Sociální sítě zaplavily fotografie hloučků mládeže „bez ochrany“ i osamělých sportovců nebo hanlivé komentáře na adresu lyžařů, kteří údajně nákazu do Čech zavlekli z Itálie. Později se nenávist přenesla na pendlery, kteří dojíždějí za prací do zahraničí. Dále se svorně nadávalo na Pražáky, kteří v době karantény odjeli na venkov, pak na cizince, kteří u nás uvízli a v neposlední řadě na menšiny, které mají obecně problémy s dodržováním pravidel. S prvním nakaženým v našem okrese přišla okamžitě i vlna panických poplašných zpráv o uzavření oblasti. Samozřejmě se neuvěřitelně spílalo i onomu pacientovi, ačkoliv se jednalo o lokálně milovanou sportovní osobnost.

Mýt ruce jsme si uměli dávno předtím, než to přišlo do módy. Byli jsme vlastně takoví hipsteři hygieny. Karanténa z každé druhé hospodyně vytvořila specialistku na epidemiologii. Všichni se najednou tvářili, že je přece normální brát si na pečivo jednorázové rukavice. O dodržování hygieny nás začali poučovat i tací, kteří nebyli schopni ani za tři roky pochopit a tolerovat náš přísný domácí režim. Tentokrát šlo totiž o jejich zdraví. Ale jsme za tyto pokroky nesmírně šťastní a věříme, že si společnost mnoho návyků osvojí trvale.

S dětmi obecně chodíme ven kdykoliv to jen trochu jde. A bez roušek samozřejmě, protože nechodíme moc mezi lidi a venkovní prostory považujeme za bezpečné. Plošnou karanténu stát vyhlásil hlavně proto, neboť velká část populace nikdy nepochopí způsob přenosu viru. Vymyslet zákaz nebo příkaz je jednodušší než nějaké vysvětlování. Začátek karantény přišel během relativně teplého jarního počasí, které přímo lákalo vyrážet do přírody. Svá pomyslná domácí vězení tak začaly opouštět i existence, které jindy nepotkáte. Třeba takový kontrolor nošení roušek v lese, který vám spolehlivě zhnusí i milované běhání. A celkově se zbytečně moc upírala pozornost směrem k rouškám. Zásadní je vytvoření bezpečné vzdálenosti. A palouk není stísněná čekárna u lékaře, vážení kontroloři. Tak jsme se na čas stali malými velkými objeviteli. Denně jsme s rodinkou procházeli okolní přírodu mimo běžné pěší trasy a poznávali další a další zajímavá zákoutí. Les se dá projít na tisíc způsobů a pokaždé dětem odkryje něco nového. Před koronaturisty jsme si nasazovali obyčejné šátky přes ústa jen ze solidarity nebo spíše na způsob nového pozdravu. Ono totiž i dodržování nesmyslného nařízení je jednodušší než neustálé vysvětlování jeho nedokonalosti.

Po čase mě přešel humor na téma koronaviru. Mrtví se v Evropě už počítali po tisícovkách a štval mě liknavý přístup v práci. Mezi kolegy převažoval názor, že tento virus je jen uměle vyvolanou kauzou pro jednodušší prosazování politických nástrojů. Také se objevila teze, že záhadná únorová viróza, kterou si v tichosti prošla velká část z nás, byla už nemocí covid-19. Na porady jsem tedy i po vyhlášení mimořádných opatření chodíval v roušce jako jediný z dvaceti lidí a slýchal vtípky na svou adresu. Zatímco nás firemní marketing prezentoval jako připravené profesionály, první ochranu dýchacích cest jsme nafasovali až po třech dnech – jednovrstvou roušku od jakési domácí švadlenky. Až po týdnu přivezl kurýr z centrálních skladů respirátory, které se nestihly rozkrást. Nakoupené gely si odnesla administrativa domů na home-office, a tak první dezinfekci nám umíchali potají naši chemici. A takto jsme měli zajistit dodávku elektřiny. Byli jsme na tom podobně jako ti lékaři. Každopádně nikdo z nás během nejkritičtějšího období kupodivu neonemocněl. Jediný případ nákazy by znamenal okamžité izolování elektrárny a všech pracovníků v ní.

Následkem všemožných opatření bylo zřejmé, že ekonomika dostane pořádný zářez. Nemálo lidí přišlo ze dne na den o výdělky. Restauratéři, obchodníci, sportovci, živnostníci, ale i třeba umělci. Hříčkou osudu je, že ještě na podzim pomáhali herci z prken Docela velkého divadla v Litvínově vybírat peníze na boj se Stelinky nemocí a najednou jsme přispívali komediantům na jejich přežití my. Se Stelou beztak do divadla nemůžeme, proto sledování on-line představení je pro nás vlastně ideálním řešením. Šít roušky s Míšou neumíme, ale symbolicky pomáhat nakopnout ekonomiku utrácením za smysluplné věci můžeme.

Povzbuzující informace přicházely ze světové komunity CF pacientů. Podle všech zpráv se zvládli poprat s virem všichni nakažení CFkaři. O nikom nemocném z Čech nevíme, takže opatření asi zabrala. Přesto asi nejhorší bylo vědomí toho, jak silně zasáhne krize Stelinky léčbu, i kdybychom ji před virem ochránili. V první řadě se jen tak nedostaneme na pravidelnou kontrolu do Prahy, protože nemocnice se určitě stanou na dlouhou dobu ohniskem nákazy. Začalo obecně zadrhávat zásobování lékáren a každá položka se mohla kdykoliv stát nedostatkovou. Bylo nám jasné, že také utichnou veškerá jednání o slibovaných inovativních lécích. Revoluční Trikafta se měla schvalovat pro EU někdy v tuto dobu. A k tomu pojišťovna těžko dodrží lednový slib o plné úhradě podobných léčiv. Pokud se omezí obchodní a letecká spojení se světem, zhorší se i způsob, jak k nám zahraniční léky dostat. Pravděpodobně se letos nepodíváme k moři, které Stelince tolik pomáhá, protože se hranice všech přijatelných zemí prozatím uzavřely.  

První týdny karantény jsme byli odkázáni víceméně sami na sebe. V tomto stavu jsme se úplně fyzicky odřízli od zbytku rodiny a známých. Občas k nám sice někdo něco dovezl nebo jsme prohodili pár vět přes plot, ale domů jsme si nikoho nedovolili pozvat. Nemohli jsme nikoho požádat o hlídání dětí, abychom si na hodinku odpočinuli. A asi bychom se z toho i byli bývali zbláznili, kdyby nepřišel dar shůry. V práci se nám porouchala část technologie a do doby opravy jsem si mohl dovolit pracovat z domova. Naše dny dostaly pevný řád a vyzkoušeli jsme si s Míšou nový model střídavé péče. Střídavá péče v jediné domácnosti. Zprávy a informace z internetu jsme odstřihli a spolu s tím odešel i veškerý strach. Najednou jsme měli čas pracovat na zahradě, po třech letech jsem pověsil rodinné fotografie na zdi v obýváku, mohli jsme trávit s dětmi společně více času a večer jsme si vždy spolu sedli k filmu jako za starých časů. Kdo to takto má každý den, měl by být šťastný. V tomto ohledu jsme brali koronu pozitivně.

Celkově jsme měli radost, jak se tenhle náš národ psích čumáků v krizi semkl. Když nepočítáme ziskuchtivé obchodníky se strachem, chvilkovou hysterii nebo udavačství, vykrystalizovaly povahové vlastnosti mnoha lidí do celkem zajímavých rozměrů. A nečekaně jsem objevil kus dobra i v lidech, od kterých bych nikdy nic kladného nečekal. Děsivé bylo však poznání, kolik lidí by život v určité nesvobodě uvítalo a přibyly jim pádné argumenty. Nemožnost cestovat vně i dovnitř, shromažďovat se, volně se pohybovat ve vlastní zemi. To už tady, myslím, bylo. Nouzový stav sice zatím ještě neskončil a není jasný další vývoj, přesto v tuto chvíli patří náš obdiv těm, kteří nezištně oprášili šicí stroje, šíří osvětu, rozvážejí nákupy seniorům, venčí pejsky, hlídají cizí děti, nadále baví lidi, nebo se jen nepřestali pod rouškou usmívat.