Slaný cirkus očima otce, 21. část

O štědrosti

Za týden tomu bude rok, co se uskutečnil první ročník běhu Mystery Run. Zde je pár myšlenek, které jsem si po něm zapsal.

Svět se zdál být ve zvláštní rovnováze. Čím větší potíže nám dcery nemoc do života přinesla, tím více dobra se nám ze všech stran vracelo. Poznali jsme mnoho nových sympatických duší nebo se pro nás odkryly světlé stránky těch stávajících. A když Honza s Míši bráchou zorganizovali koncem srpna 2019 jménem nadačního fondu charitativní běh, přišlo nás podpořit přes pět set lidí. Skoro půl roku trvala klukům příprava. Do akce zapojili desítky nadšenců, firem a nejrůznějších organizací. A nejvíc kamarádů a členů rodiny. Dobrovolníci napekli zákusky, vyrobili medaile a různé upomínkové předměty. Významně pomohla volnočasová organizace Frýtajm z města Osek, v jehož katastru se závod konal. Společně museli zajistit mnohá povolení a formality. V první řadě museli překonat naši počáteční skepsi. Především já jsem jim příliš důvěry nedával. Jejich velkolepé plány jsem považoval za přehnané a neuskutečnitelné. Stany a stánky s občerstvením, živá muzika, reklamy v lokálních médiích, podpora od veřejně známých osobností nebo výstava fotografií Roberta Vana už nám připadaly nepatřičné.

V den konání běhu jsem se pořádně zastyděl. Oni to fakt dokázali. Tolik dobrých duší, které se sešly podpořit dobrou věc, jsem nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Nikdy jsme neměli pohromadě takové množství přátel a členů rodiny. Ani na vlastní svatbě. Přijeli i všichni sousedé. Soused záchranář Pavel zařídil, aby si startovní trička zakoupili i kolegové, kteří během závodu sloužili a nemohli se zúčastnit. A další lidé se podobně jen takto symbolicky zaregistrovali. Jeden šikovný řezbář věnoval do dražby zahradní sochy, místní hokejový klub dresy. Na start se postavila i hokejová legenda Robert Reichel se svým synem a několika dalšími talenty. A přijel i můj brácha, kterého jsem celý rok neviděl, a který se na sociálních sítích často vymezoval proti jakýmkoliv neziskovkám. A takových dojemných situací bych mohl popsat desítky.

Vítězové všech kategorií si odnesli tolik krásných sponzorských cen, že už se asi ani nikdy nedozvím, kdo je do soutěže daroval. O výtěžek z akce se nadační fond podělil s klubem CF, jehož milí zástupci nás přijeli také osobně podpořit. Snažili jsme se všem zúčastněným osobně poděkovat, ale na to byl ten den příliš krátký. A je hrozně nefér, že tady nemůžu ani všechny vypsat. Program byl nabitý spoustou doprovodných her a vystoupení, ale vůbec ne hektický. Počasí vyšlo na jedničku a okolní obyvatelé byli tolerantní. Pohodička. Pokud se objevily komplikace, tak jen drobné a brzy se na ně zapomnělo. Vystoupení z naší komfortní zóny bylo psychicky hodně náročné, ale za to setkání to celé stálo. Ten den nám bylo předáno neskutečně mnoho energie, kterou jsme se snažili v sobě naakumulovat na horší časy. Kéž by nám vydržela co nejdéle. A věděli jsme, že budeme bojovat dál. Za všechny, kteří s námi tehdy byli.

Krátce na to nás kontaktovala ředitelka, režisérka a herečka Docela Velkého Divadla paní Galinová. Nabídla nám, že by jejich divadlo sehrálo benefiční představení pro naši Stelinku. Protože jsme s Míšou repertoár této party umělců znali a jejich divadlo jsme v minulosti navštěvovali, s radostí jsme nabídku paní ředitelky přijali. Stelu jsme samozřejmě nemohli vystavit většímu množství lidí v sále, navíc by při své neposednosti dlouho sledovat žádnou hru nevydržela. Sehnali jsme si tedy hlídání. Vůbec ta možnost vyrazit si jen tak spolu po letech byla neuvěřitelně osvobozující sama o sobě. Zažili jsme příjemný večer plný milých setkání a povzbudivých rozhovorů. A vlastně díky tomu jsem se rozhodl neskončit s psaním. Benefici přišlo podpořit hodně lidí, především opět z řad přátel a rodiny. Herci odvedli skvělou práci i bez nároku na honorář a skvěle jsme se pobavili. Na závěr představení pronesla paní ředitelka dojemnou řeč na naši adresu a na jevišti nám herci předali své kapesné. Snad jim něco zbylo na jídlo a složenky. Pro nás to byli hrdinové. Tohle divadlo by si zasloužilo mít pokaždé plný sál. Musí být ohromně obtížné páchat něco ušlechtilého pro lidi v regionu, kde se pozornost upíná po nejvíce k hokeji a největší kulturní událostí bývá příjezd Sparty Praha.

 Zažívali jsme období zvýšeného zájmu a nabídek nám pomáhat. V jednu dobu se sešlo hned náhodou několik událostí, kdy jsme byli lidem více na očích. Během jediného týdne nás požádaly hned dvě nadace o dobrovolné zveřejnění našeho příběhu. Respektive jedna z nich vznesla tuto prosbu poněkud direktivním způsobem. Přišlo nám ale férové oběma vyhovět. Vždyť jsme díky nim a jejich dárcům mohli pořídit drahý inhalátor E-flow a přispěli nám na ozdravnou dovolenou. Stelinky fotka se stručným popisem její nemoci krátce kolovala na sociálních sítích a na stránkách nadací. Na základě toho jedna dobrotivá paní napsala Míše několik laskavých dopisů a Stelince poslala i dokonce balík plný dárečků.

 Tahle zvláštní popularita měla i stinnou stránku. V řetězcích jednoho supermarketu se objevil plakát se Stelinky fotkou v nadživotní velikosti. Bylo to součástí dohody a věděli jsme o tom předem. Nadace s řetězcem spolupracovala dlouhodobě a každoročně přes jeho zákazníky vybrala miliony na pomoc stovkám dětí. Spíš jsme nečekali, že se právě dcerky podobizna během kampaně objeví i v místní pobočce, kam jsem chodíval několikrát týdně nakupovat. Když si přečtu hanlivý anonymní názor na sociální síti, ani mě to netrápí. Nevypovídá to nic o nás, ale pouze o autorovi komentáře. A pokud takový troll konspiračně spojí tříleté dítě s jakoukoliv politickou ideologií, člověka to i pobaví. V reálu to bylo jiné. Stál jsem během toho charitativního týdne u pokladního pasu a nechtěně poslouchal rozhovory zákazníků na téma: tisíc důvodů, proč nepodporovat „takovou zlodějinu“. Bylo nad mé síly, nebrat si to osobně. Chtělo se mi brečet nebo křičet, že rozhodně nenatahujeme ruce po jejich životních úsporách. Prodavačky byly ale mimořádně trpělivé a vždy s úsměvem upozorňovaly na možnost nepřispět. Na negativní poznámky profesionálně nereagovaly. 

      „Děkuji vám. Víte, to je moje dcera. Nadace nám hodně pomohla. Teď rád pomůžu jiným.“, řekl jsem na pokladně během placení tak, aby to slyšeli i rejpalové za mnou.

      „Tak proč si to tady nenabízí sám?“, zazněl odněkud jeden hlásek. 

Nereagoval jsem. Prodavačka se zatvářila překvapeně. Zjevně asi nečekala, že se pomoc dostává k reálným rodinám. Možná ji zaskočila zpětná vazba. Podle množství nalepených dárcovských samolepek na plakátě pod Stelinky podobiznou ale přispívalo na nemocné děti nemalé procento štědrých lidí i v našem chudém kraji.

Těšili jsme se, až tahle náhlá pozornost zase brzy utichne. Do konce roku se objevila ještě jedna nabídka na spolupráci, ale skončila nedorozuměním. Jeden malý obchod si chtěl umístit kasičku, kam by jejich zákazníci mohli také přispět konkrétně „na Stelinku“. S poděkováním jsme zdvořile odmítli s tím, že bychom rádi doporučili i jiné děti, které by potřebovaly podpořit. Paní majitelka se však asi urazila a položila Míše telefon.

Od začátku se nám mnoho lidí snažilo v naší situaci pomáhat. Kamarádi, rodina i úplně cizí lidé. Jakkoliv. Slovem, důvěrou, výpomocí s hlídáním nebo dary. Od doby, kdy Honzík založil nadační fond i finančním příspěvkem na velkou část našich léčebných výdajů. Bylo pro nás ohromně těžké přijímat takovou formu pomoci. Vlastně jsme si na tento stav nikdy nezvykli. Rozhodně je jednodušší pomoc nabízet. Dlouho jsme bojovali s pocitem jistého závazku vůči všem dárcům. Nezřídka poslali peníze na účet fondu i dobrodinci, kteří byli sami ve větší nouzi nebo jednoduše nežili na srovnatelné životní úrovni. Třeba kamarádka z dětství přispěla nemalou částkou, ačkoliv byla sama několik měsíců nezaměstnaná. Mnohokrát jsme řešili morální dilema, zda od takových srdcařů vůbec můžeme cokoliv přijímat. Zkoušeli jsme tedy i některé dary odmítnout nebo přesměrovat na potřebnější adresáty, ale ti lidé si vybrali z nějakého důvodu prostě naši Stelinku. Chtěli pomoct právě jí. A byla to jejich svobodná volba. Dělalo jim radost, že nám udělali radost. A hlavně nezávazně. Došli jsme s Míšou tedy společně k filozofii, že budeme prostě vděční. Máme obrovské štěstí na lidi kolem nás. Bohužel ne všechny děti mají tak silnou sociální oporu. Budeme se snažit myšlenku solidarity a radosti posílat nezištně dál, stejně tak i hmotnou pomoc prostřednictvím nadačního fondu Astéri.