Slaný cirkus očima otce, 22. část

Druhá vlna

Letos v létě jsme se k ozdravnému pobytu u moře nedostali. Červnový termín jsme raději sami zrušili. O měsíc později jsme naopak prokaučovali ideální dobu, kdy byla veškerá pandemická čísla na minimu a pláže prázdné. Potřebovali jsme doma nutně vymalovat a přestavět pokojíček na nápravné zařízení pro dvě děti. Dovolenou jsem si mohl vzít až na začátku září. Když už jsme se rozhodli na poslední chvíli zabookovat alespoň Chorvatsko, objevila se zpráva o dvanáctihodinových kolonách na hranicích. Nebáli jsme se, že si přivezeme virus. I ten má svoji hrdost a do venkovské lokality, kam jsme měli namířeno, by se určitě neodvážil. Obávali jsme se, že někde zůstaneme viset. A zavázat se písemně, že Rakousko nebo Slovinsko projedeme na jeden zátah bez zastávky na čůrání, se nám nechtělo. Doba byla nejistá a Stela byla tou dobou ve výborné zdravotní kondici, takže pro letošek jsme téma moře uzavřeli definitivně.

Zamluvili jsme si alespoň moderní a zenově minimalisticky vyladěný apartmán na Šumavě, kde se také dobře dýchá. Na celý týden jsme se dobrovolně odstřihli od informací, běžných starostí a díky tomu, že prázdniny už skončily, tak i od masové turistiky. Celé dny jsme trávili v lesích, u řek a jezer, na naučných stezkách a zdolali pasivně několik vrcholů pomocí lanovky. Polední inhalace Stela zvládala bez problémů v přírodě. Byla ve svém živlu. V divočině. Ta volnost bez omezení! Janek tenhle druh zábavy zatím nevydrží příliš dlouho a často se nechával nosit. Třeba cestou z Černého jezera mi dokonce usnul na rameni a celé dva kilometry vydržel spát. Oba se nám kupodivu podařilo občas i udržet potichu a v Srní jsme tak mohli spatřit i vlčí smečku.

Na lidi jsme naráželi prakticky jen na turistických pastech a v obchodech. Protože jsme neměli přehled o aktuálních opatřeních, roušky jsme si brali do uzavřených objektů nebo tam, kde to bylo vyžadováno. Byli jsme ale skoro jediní. Jiná situace byla v Německu, kam jsme se také na jeden den zajeli podívat. Němci totiž přes léto opatření nezrušili. Vzorně dodržovali rozestupy, na naučných stezkách i přikázaný směr chůze a drželi se ve svém pruhu. V budovách jsme s náhubkem dokonale zapadli, a když jsem oprášil i svůj bavorský akcent z filmů pro dospělé, tak nikdo nepoznal, že jsme Češi. V tamním Národním parku jsme měli štěstí na pozorování rysa a medvědů. Janek je neviděl, ten usnul pro změnu v kočárku.

Tušili jsme, že si musíme užít beze zbytku každý den. V civilizaci se mezitím děly věci. Počet nakažených se během týdne zdvojnásobil a už dávno přesáhl maxima z první vlny. Zaráželo nás, že žádná opatření vláda tentokrát nevyhlásila. Nebo alespoň ne plošně. Určitě ale měla od jara dostatek dat a minimálně tři měsíce na přípravu před vlnou druhou. Místo toho v rádiu dokola omílali jakýsi mimořádný vládní příspěvek a balíček jednorázových roušek pro seniory. Zřejmě aby přežili jejich skalní příznivci do říjnových voleb. Zase volby. Vláda už do doby jejich konání nechtěla riskovat další pokles popularity. On totiž narůstal i počet těch, kteří se zkrátka rozhodli na Covid nevěřit.

Některé vzorce lidského chování mi odjakživa unikají. Nicméně se vyrojili ve velké míře myslitelé, kteří nejenže zpochybňovali funkčnost roušek, ale vyhlásili i bojkot jejich nošení. Ti největší pitomci zakládali spolky proti rouškám a pořádali promořovací demonstrace. Jasně, pracovat v tom osm hodin v kuse sralo i mě. Ale výsledky renomovaných studií hovořily jasně. Pokud se kapénkám vytvoří dostatečná bariéra, pravděpodobnost přenosu se sníží. Jiní vědci bili na poplach, že při současném nárůstu pozitivně testovaných lidí do listopadu zkolabuje zdravotnictví. Možná ti popírači viru a odpírači opatření neměli ty správné informace. Nebylo se čemu divit. K pandemii se totiž vyjadřoval kdekdo a každá teorie si našla svého zastánce. A člověka, který uvěří paradigmatům docentky Anife Vyskočilové, už není třeba o čemkoliv přesvědčovat.

„Chudáci naše děti se v rouškách udusí. Žádný Covid není a celé je to židovské spiknutí v čele s Billem Gatesem. Testovací špejle obsahují mikroskopický 5G zesilovač.“, ujišťovali se vzájemně chovanci Vysoké školy života ve svých světonázorech. Snad se i dobrovolně vzdají nároku na lékařskou péči v případě nákazy. Slané děti musí nosit roušku na hubě od prvního měsíce života a omdlévají snad? Pouštět se do jakýchkoliv diskuzí se zkušenými harcovníky se rovnalo sebevraždě.

Během první vlny onemocnělo v ČR asi příliš málo lidí na to, aby si společnost uvědomila sílu pandemie, kterou okusily více zasažené státy, jako byla třeba Itálie. Tamní obyvatelé se druhé vlny sakra obávali. S odstupem času jsme přišli na to, že se před druhou vlnou nakazilo i několik našich přátel a známých. Jen se tím raději nikde nechlubili. Znali jsme tedy očitá svědectví pacientů s různým průběhem nemoci, včetně těch zcela bezpříznakových. Na pozoru jsme se měli tedy dál. I když i my jsme během léta samozřejmě také rozvolňovali a vídali se normálně s přáteli a rodinou na různých akcích.

Asi nejrizikovější byla účast na jedné svatbě. Děti jsme raději s sebou nebrali. V té době už platilo nařízení o povinnosti nosit roušky alespoň v budovách. Obřadní síň byla našlapaná, ale roušky jsme měli ze všech svatebčanů je my dva s Míšou. Osazenstvo se na to netvářilo zrovna přívětivě, ale výklad pravidel tutově znalo. Byla to víceméně policejní svatba. Tak jsme ustoupili zcela do pozadí a na tu chvíli si roušky sňali, abychom nekazili svatební fotografie. Sbližovací veselku jsme takticky vynechali.

Kam se jen poděla ta jarní ohleduplnost? Naráželi jsme na maminky bez roušek i v čekárně u pediatričky. Protože nikdo jim přece nebude odepírat nároky na svobodu, že? V obchodech se ke mně ochotně každý rád přitulil. U nádobky s dezinfekcí se zastavil jeden člověk z deseti, kolem hrabošů pečiva jsem už chodíval se zavřenýma očima.

Přílišná hygiena zřejmě škodí. A sám jsem se přesvědčil, jak může být i nebezpečná. Onehdy jsem šel zapálit svíčky rodičům na hřbitov. Protože jsem se tam při úklidu náhrobní desky vrtal v květináčích se stojatou hnijící vodou, automaticky jsem si ihned ošetřil ruce dezinfekčním gelem. Bohužel jsem gel nenechal dostatečně oschnout a zbrkle se jal škrtnutí sirky, zakrývajíce plamen dlaní před větrem. Blaf. Ruce se mi vzňaly modrým plamenem, který jsem uhasil sebeironickým potleskem. Naštěstí bez následků.  

Méně veselá už byla moje příhoda s UV lampou, kterou firma koupila na likvidaci zárodků Covidu v zasedacích místnostech. Když se objevilo podezření na nákazu u jednoho z dodavatelů, kolega mi na začátku směny lampu předal s tím, že si mám preventivně vydezinfikovat kancelář. Bez dalších instrukcí. Návod byl pouze v Čínštině a mozek používám obvykle až po druhé ranní kávě. I zapnul jsem stolní UV lampu na deset minut, aniž bych z místnosti odešel. Skomírající modré světýlko mě těch pár chvil nijak při práci nerušilo a o jeho hubících účincích jsem silně zapochyboval. Na konci směny jsem si v koupelně všiml, že mám opálené ruce od rukávu níž. A sakra hodně. Obličej mě pálil jako nikdy. V husté mlze jsem autem spěchal domů namazat se krémem po opalování. Až doma jsem s hrůzou zjistil, že mlha pronikla i do obýváku a kuchyně. Počkat. To nebyla opravdová mlha. Já přestával vidět. V zrcadle jsem se nepoznal. Oči angorského králíka, obličej náčelníka Apačů. Jako kdyby nám doma týden netekla studená voda. Nejsem blbej, do sluníčka taky přece nekoukám. Stačilo být se zářičem v jedné místnosti. Dva dny jsem si rozkapával oči a pomalu se loučil se zrakem. Ten se mi nakonec zdárně vrátil. Ale opustila mě spálená kůže z čela i rukou. V kanceláři chcípl nejen virus, ale i všechny kytky. Mohl jsem to nahlásit jako pracovní úraz, ale už jsem měl na kontě úpal poté, kdy jsem v polední pauze usnul s hlavou na topení a jednu nedokonanou Seppuku kapesním nožem při krájení kedlubny. Netoužil jsem být opět hlavní postavou kuriózních historek na školení o bezpečnosti práce.

V práci jsem zažíval absurdní situace. Měřili nám teplotu i několikrát za směnu, nakupovaly se UV sterilizátory pro služební mobily. Na každém rohu stály dávkovače na dezinfekci, kterou do nich nikdy nikdo nedoplnil. Vedení firmy dokonce vymyslelo vlastní semafor pravidel, jak čelit pandemii. Podle něho jsme například už měsíc měli veškerou komunikaci provádět výhradně elektronicky nebo telefonicky. Nejenže ve skutečnosti probíhaly veškeré porady bez omezení, ale proslýchalo se, že sám pan ředitel je popíračem Covidu a na svých sezeních netoleruje roušky. Když se pak objevily první případy nákazy na pracovišti, vedení je jednoduše ututlalo.

V říjnu už bylo jasné, že jde do tuhého. Sice došlo k výměně ministra zdravotnictví, ale chaotická vyjádření vydávala vláda dál. Virus zasáhl už na dvě desítky našich známých a kolegů z práce. A stát se teprve rozhodl zavřít zoologické zahrady a divadla. Dobrá třetina spoluobčanů se chovala vůči druhým jednoduše bezohledně. Museli jsme tedy Stelinku ochránit sami. Měli jsme v plánu poslední víkend s přáteli před tím, než se zase pomalu uzavřeme před světem. Do poslední chvíle jsme váhali, zda odjedeme. Měli jsme zamluvený malebný penzion na Sedlčansku jen pro naši partu. Polovina budovy zůstane neobsazena. Čtyři rodiny s dětmi. Všichni zodpovědní, bez příznaků a do doby odjezdu bez rizikového kontaktu. To rozhodlo, že jsme výlet nakonec podnikli. Počasí nám sice nepřálo, ale součástí ubytování byla úžasná prostorná herna pro děti, o kterou jsme je nemohli připravit. A všechny děti tam byly spolu opravdu šťastné. První večer se objevila horečka u jednoho z nich. Druhý den u dalšího. K tomu kašel. Zasažené rodiny se sice snažily nemocné děti od ostatních izolovat, ale už bylo pozdě.

Po příjezdu domů jsme všichni čtyři bojovali s ukrutnou rýmou. Rýma nepatří mezi příznaky Covidu, což bylo dobrým znamením. Následně se dostavily horečky a dráždivý suchý kašel. To už příznaky být mohly. Míša s Jankem byli po dvou dnech relativně v pohodě. Já si radši vzal hned volno, abych na nikoho nic neprsknul. Z mapy výskytu nakažených jsem vyčetl, že jsme se právě vrátili z ohniska největšího týdenního nárůstu. Zase jsme se jednou snažili žít normální život a jak to dopadlo. Má tohle vůbec smysl? To už nikdy nebudeme moci mezi lidi?

Stela v pořádku rozhodně nebyla. Už z jejího podrážděného chování bylo jasné, že ji trápí něco mimořádného. Třetí noc po návratu domů jsme nespali. O půlnoci se Stela rozkašlala tak, že nešla zastavit ani kapkami Fenistil. Seděli jsme u ní a snažili se ji uklidnit. Nad ránem nemohla popadnout dech a začala se dusit. Vždycky když už jsme se rozhodovali, zda zavoláme záchranku, tak nám na chvíli klidně usnula. A tak to pokračovalo až do osmé hodiny, kdy otevřela ordinaci pediatrička.

Doktorka nás vzala okamžitě. Naměřila Stelince o dvacet procent nižší saturaci kyslíku, než obvykle. Z poslechu zjistila bronchitickou obstrukci na plicích. Ihned Stelu rozdýchala Ventolinem. Saturace se vrátila na běžnou úroveň. CRP test odhalil pravděpodobně virový původ. Covid nebyl vyloučen. Avšak na testy nás zatím neposlala. Výsledek by nic na způsobu medikace nezměnil. Viróza se léčí symptomaticky a na Covid beztak žádný lék není. Prioritou bude udržet Stelu v domácím léčení. Nemocnice a odběrová místa byly v tu dobu velice nebezpečným místem. Po konzultaci s lékařkou v Motole jsme preventivně nasadili i antibiotika. Snímek plic byl čistý.

Dušnost, teploty, bolest hlavy a kašel trápily i mě. Přes kontrolní měření teploty bych se stejně do práce nedostal, musel jsem si zařídit neschopenku. Od počátku pandemie nikdo našeho obvoďáka neviděl. Fungoval prý jako přítel na telefonu, ale to nemohu potvrdit, protože jsem se nikdy nedovolal dál než k sestře. O recept na léky proti alergii jsem žádal v létě dvakrát a marně. Telefon měla sestra tentokrát obsazený půl dne. Neschopenku mi vystavila automaticky. Lakonicky se zeptala na příznaky a nashle. Mám zavolat za tři dny.

Z laboratoře přišly Stelince výsledky ze sputa. Přemnožený stafylokok. Stela už druhý den pořádně neinhalovala. Vždy se ošklivě rozkašlala a museli jsme přestat. Ventolin proti dušnosti zabíral, ale byl problém Stelu přesvědčit, aby se ho nadýchala. Většinu jídla, kterou jsme do ní přes den dostali, po delším kašli vyblila. Měli jsme problém v ní udržet tolik vzácné Orkambi. A tohle všechno přišlo navíc v době, kdy si Stelinka začala uvědomovat, že je jiná, než ostatní děti.

„Ploč anhaluju jenom já? Ploč Janek nepapá Kleonky?“, vyptávala se stále častěji.

„Nechci anhalovat! Nikdy už nebudu anhalovat! Nechci foukat do Kolnetu!“, vztekala se.

„Nechci Ventolin! Nechci lůžový vitamínky! Je to hnusný!“, odmítala nový lék i antibiotika.

Čím víc se vztekala, tím jí bylo hůř. Čím víc jí bylo hůř, tím víc léky potřebovala. Čím více je potřebovala, tím více jsme se jí snažili pomoci. Čím více jsme se snažili, tím více se vztekala. Každé inhalaci nebo aplikaci léku předcházel sáhodlouhý rozhovor, zoufalé přemlouvání, nátlaky a hysterická scéna. Stela byla chytrá a věděla, že léky nutně potřebuje. Jenom prostě odmítla spolupracovat. Občas si kladla nesmyslné podmínky. Ani po jejich splnění nepovolila. Ne. Nic nebude dělat. Nejednou jsem to nevydržel, práskl dveřmi a odešel raději na zahradu. Na tohle nemám. Jak ji máme zachraňovat, když tohle dělá? Jednou jsem se před ní v beznaději složil na zem a s brekem jí prosil, aby nás poslouchala. Marně. Musel jsem ji přeprat, abych do ní dostal léky. Míša měla svatou trpělivost a zvládala nás oba udržet na kolejích. Hlavně si ani na chvíli nepřipustila možnost, že bychom chytli Covid.

Ani po třech dnech mě příznaky neopouštěly. Naopak. Přidala se únava a bolest zad. Opravdová mužská záležitost. Právě tři dny příznaků byly podle manuálu pro praktického lékaře signálem, aby mi vystavil žádanku na koronavirové testy. Nebyl jsem rizikovým pacientem, ani jsem nebyl dosud vytrasován. Trasování možná fungovalo v Praze, ale ve zdejším kraji nikoliv. Jednoho kolegu nechali s příznaky Covidu běhat týden po světě, než se zdravotně sesypal. Jeho manželku a děti ze společné domácnosti vytrasovali až za týden. Tohle šíření už se nedalo zastavit. Bezohlednost spoluobčanů tomu ještě napomáhala. Karanténu jsem si proto nařídil sám a zcela dobrovolně. Nakoupila nám ségra. Na základě žádanky jsem se tedy mohl objednat na testy. Další tvrdý náraz. Ve všech nemocnicích v kraji byl nejbližší volný termín až za deset dnů, v soukromých laboratořích nejdříve za týden. O víkendech se netestovalo. Kolik tak může člověk nakazit lidí za týden nebo za deset dnů? Nedal jsem se. Každé dvě minuty jsem refreshoval rezervační systém. Po hodině se objevil volný termín. Už za dva dny!

V pondělí ráno jsem se dostavil do nemocnice na testy. Před vyčleněnou budovou hlídkovali policisté v kuklách a neprůstřelných vestách. Před vchodem k odběrovému místu byl uměle vytvořen labyrint z mobilních zábran, aby se lidé ve frontě na sebe netlačili. Labyrint z větší části naváděl lidi podmáčenou loukou. Pršelo. Bylo jedno, na kolikátou jsme byli objednaní. Lidi vcházeli dovnitř v pořadí, v jakém přišli. Spočítal jsem si, že budu čekat asi dvacet minut.

„Nemůžeme vám udělat odběr. Nejste v systému.“, zařízla mě milým tónem sestra oděná do skafandru. „Zavolejte si tomu, kdo vám měl vystavit žádanku.“ 

Patnáct minut jsem se snažil dovolat obvoďákovi. Po kotníky v oranici. Lilo. Stále obsazeno.

„Žádanku jsem vám přece už vystavila. Víc udělat nemůžu.“, utnula hovor sestra. 

Nemít doma chronicky nemocnou dceru, tak se na to divadlo vykašlu a nebudu ty unavené dámy zdržovat. Nevzdal jsem to. V tu chvíli už nikdo ve frontě nebyl. Odchytil jsem druhou ze sester ve skafandru mezi dveřmi. Ta mě konečně našla v systému. Zašťourala mi jednou špejlí v nose, druhou v krku. Za dvě minuty hotovo. Děj se vůle Boží. Při nejhorším budu mít alespoň lepší 5G signál pro telefon.

„Negativní.“, přečetl jsem podstatný obsah SMS už za devět hodin.

Ulevilo se mi. Částečně. Dostali jsme ještě šanci. Pořád se můžeme Covidu vyhnout. Na druhou stranu jsem měl obavy. Je možné se mu vůbec vyhnout? Když tato poslední viróza nebyl koronavirus, tak jak může Stela zareagovat na něj? Podle lékařů z Motola děti samotnou nákazu zvládají. Nebezpečí může nastat, pokud je virus oslabí a přemnoží se bakterie. Mě doktor neprohlédl ani s negativním testem. Alespoň dcerka byla zaléčená. Antibiotika po čase zabrala a Stela začala jakžtakž spolupracovat. Poslední dva týdny žádný les, žádné dobrodružství a skoro žádné návštěvy. Co přijde potom? Situace směřuje opět k omezení pohybu. Jak dlouho ještě tohle období věčný nejistoty a další totální izolace může trvat?