Slaný cirkus očima otce, 29. část

Motolské elegie

Zimní chřipková sezóna 2021 byla opravdu náročná. Pro Stelu, pro Janka i pro nás s Míšou. Respiračních onemocnění se v té době přenášelo hned několik. Alespoň ten prokletý koronavirus zmutoval v lehčí varianty. Obě děti si na školku snadno zvykly, byť díky zmíněným virózám tam nechodily v kuse nikdy ani celý týden. Buďto začalo pokašlávat jedno z nich a následně obě, nebo školka omezovala provoz z důvodu vyhlášení karantény. V jednu chvíli odpadly i skoro všechny učitelky. Koronaviru jsme se podle výsledků PCR testů jako zázrakem dosud vyhýbali, přestože útočil všude kolem nás a babička jej chytla už podruhé i přes dvojí očkování. Příčinou Stelinčiných vleklých problémů se ukázala přemnožená bakterie Moraxella, kterou jsme nějakou dobu vyháněli sérií antibiotik. Když se v polovině jara zdálo, že veškeré infekty budou již na ústupu, přišla znenadání další vážnější zkouška.

Začalo to hnisavým zánětem očí u obou dětí, který si přitáhly samozřejmě ze školky. Pediatrička měla tradičně dovolenou a zastupující lékařka po telefonickém rozhovoru předepsala mastičku. Ta nezabrala. Přidala se zvýšená teplota a hráškově zelená rýma. Po týdnu jsme si vyprosili recept na antibiotika, která měla opět nečekaně celorepublikový výpadek. Tohle už jsme v minulosti řešili a umíme si poradit. Poslední lahvičku v kraji jsme objevili v dojezdové vzdálenosti. Ještě ale známe jednu starou známou zapadlou lékárnu mimo všechny sítě. Musí se do ní pěkně postaru zatelefonovat a lze v ní objevit poklad, například v podobě druhého balení nedostatkových antibiotik. Ta však u Stely nezabírala ani po jedenácti dnech.

Janek byl první, u koho se rozjel dráždivý kašel. Míša se přidala po třech dnech, Stela po čtyřech. Všechny tři každou noc trápily horečky nad 40˚°C. Stelinčino kašlání znemožňovalo jakýkoliv pokus o inhalaci. Naše pediatrička po návratu z dovolené na nic nečekala. Vynechala zbytečný mezičlánek jménem okresní nemocnice a okamžitě Stelince domluvila hospitalizaci v Motole. Já jakožto jediný zdravý element v rodině jsem musel naskočit jako doprovod.

Cestou do Prahy jsem musel dvakrát zastavit, protože Stelu kašel vydráždil až ke zvracení. Ohlásili jsme se na gastroenterologii, kam často posílají neduživé CF pacienty na výkrm. Umístili nás do izolace na relativně prostorném jednolůžkovém pokoji s přistýlkou a vlastní koupelnou. Sestřičky provádějící anamnézu byly očividně ještě v zácviku, přesto si počínaly pečlivě. Stela po vstupní prohlídce vyčerpáním usnula. Ošetřující lékař přiznal, že působí na oddělení jako stážista. I on působil svědomitě. V klidu jsme spolu vše probrali a sepsali.

Stela si mezitím odpočinula, aby následně všechny zaskočila svou výmluvností. Horečky trvaly, inhalace se nepovedla ani během spánku ani po probuzení. Stelu navíc postihla panická hrůza z jehel. Odběr krve se podařil až za asistence pěti sester a tří plyšových medvědů, které Stela křečovitě svírala. Žíla sice umožnila nabrat jehlou krev, ale kanylu pro zpětný tok už dovnitř nepustila. Před druhým pokusem nás raději poslali na rentgen plic. Mezitím museli zbavit ošetřovnu a plyšáky od cákanců krve. Zavedení kanyly se kupodivu povedlo bez násilí pod příslibem, že Stela bude moci vybrabčit šuplíky s omalovánkami.

Na pokoji provedla sestra Stelince stěry z jazyka a nosohrtanu, protože příznaky odpovídaly Covidu. Nízké hodnoty CRP vylučovaly bakteriální příčinu. Další sestra přivezla odsávačku na sputum a zkumavku na výtěr z krku, abych se prý ráno pokusil odebral vzorky sám. Doktorka z CF ambulance stihla přijít před koncem směny alespoň na minutku. Stela se jevila na poslech čistá, saturaci kyslíku v krvi měla také dobrou. K večeři se podávala jen jedna houska a tři kolečka šunky pro nás oba dohromady. Stelince jsem naštěstí přivezl zásobu milovaných Lipánků. Kreony na trávení se mi jakýmsi záhadným způsobem nabily statickou elektřinou a jeho drobné kuličky pokaždé neposedně odskakovaly z plastové lžičky. Přesto jsem dítě zdárně nakrmil jogurtem.

Po jídle dostala Stela infuzi s antibiotiky a fýzákem na zavodnění, což náležitě obrečela. Každou půlhodinu potřebovala na záchod. Kapačku na kolečkách jsme vozili s sebou, na toaletě jsme si ji interně přejmenovali na kakačku. Stela mě přemluvila, abych ji první den nesprchoval. Večerní inhalace se natáhla na hodinu. Kašel, čerstvě spuštěná rýma, pití v mezičase a hledání vhodné polohy postele kouskovalo každý nádech. Potom vyzvracela veškeré jídlo a léky. Každou půlhodinu jsem se jí snažil změřit teplotu. Stěžovala si na rozpíchané paže. Jen jsem ji držel za ruku, hladil po vlasech a uklidňoval. Při kašli si uprdla v posteli tak, že sestra musela převlékat prostěradlo. Stela musela do sprchy tak jako tak.

Deku a povlečení na moje rozkládací křeslo mi přinesli až po třetí urgenci pozdě v noci. Noční sestra už byla ostřílená profesionálka, ale také byla na nás moc hodná jako všichni na tomto patře. Personál se k tatínkům chová možná trochu soucitněji, což mi výrazně ulehčovalo situaci. Náš pokoj se nacházel vedle ošetřovny, kde neustále cvakaly dveře. Sestra měla na nohou buďto podpatky nebo kopyta. Čert ví. Celou noc nad nemocnicí přistávala letadla. Můj nepohodlný bivak byl z jedné části tvrdý jako beton, měkčí polovina se propadala hluboko k podlaze a lámala mě v bedrech. Budu tvrďák. Minimálně od pasu dolů. Přesně na tohle jsem poslední dva roky trénoval. Dobrovolné vystavování se diskomfortu, stoická cvičení mentální odolnosti, půsty, otužování a meditace.

„Zatím zvládám“ napsal jsem starostlivé Míše.

Noc byla sakra dlouhá. Stela se probouzela každou hodinu. Trpělivě jsem ji vodil na toaletu. Vykašlávala hleny. Podruhé se pokakala. Dvakrát vzbudila Stelu sestra s novou infuzí. Nad ránem Stela ze spaní volala, že nechce dostat píchaneček. Myslel jsem na Míšu, která takto vstává k dětem každou druhou noc.

Definitivně mě vzbudil čilý ruch na chodbě po šesté hodině. Odevzdaně jsem složil lůžko, dal si ledovou sprchu, uklidil pokoj a v chodbičce si zacvičil instantní jógovou sestavu. Inhalace opět zabrala celou hodinu, ale Orkambi Stela v sobě udržela. S odsáváním mi musela pomoci sestra. Stelu bych sám neudržel a mohla by si vytrhnout kanylu. Bohužel odsávačka neměla ideální sací výkon a sestra si navíc počínala při odběru dost necitlivě. Vyděšené Stelince vystříkla krev z nosu. Výtěr se povedl jen ze špičky jazyka. Po tvrdém boji znovu usnula.

Sestra mi tentokrát dala za úkol odebrat vzorek moči a páchnoucího průjmu. Každou položku zvlášť. Jenže Stela do papírové mísy odmítla kadit. Když mi slíbila, že bude jen čůrat, pustila to druhé a nezachytil jsem nic. Další sestra přišla oděna ve skafandru. Prý výsledky na Covid ještě nejsou, ale stále jsme v izolaci. SMS o negativním PCR testu přišel chvíli před tím, než nás navštívil lékař – stážista. Prý Stelu trápí metapneumovirus. Je to poměrně moderní virus, který se chová podobně agresivně jako koronaviry. Míše a Jankovi se doma mezitím stav malinko zlepšil. Nemohli přijet za námi, my také neměli možnost, jak jim pomoci. I oni potřebovali hlavně odpočívat. Pak mi najednou došlo, že naše problémy jsou ještě vlastně docela v pohodě. Bylo to ve chvíli, kdy pokoj opustila uklízečka a chvíli před ní svačinářka. Obě dámy pocházely z Ukrajiny, kde tou dobou zuřily těžké boje a navzdory tomu se k nám chovaly jako ty nejmilejší tety na světě. Na oddělení jsem zaslechl, že spousta léků má výpadek právě v souvislosti s válkou. Čeští CF pacienti se mobilizovali, dali dohromady sbírku léků a inhalátorů pro pacienty z Ukrajiny a holky z Klubu CF vše odvezly až na hranice. Tahle válka nám pořádně zatopí všem a možná dlouho. Jak ukázal Covid, Čechům vydrží solidarita maximálně pár týdnů.

Ještě před obědem dorazila fyzioterapeutka. Zvedla Stelince náladu novým Magic ballem na rehabilitaci a ta se jako vzorná pacientka doopravdy snažila polystyrénový míček foukat co nejvýš. Ačkoliv jsem zdůraznil sestrám Stelinčin problém s kousáním, dostala k jídlu flák masa stejně jako já. Alespoň snědla polévku. Tu však po inhalaci vyblila. Nebylo kam spěchat. Tenhle boj si musela Stela vyležet. Každá procedura zde trvala třikrát déle než doma, ale nikdo na nás netlačil. Příliš hraček jsme si s sebou nepřivezli. Tři plyšáky jsem musel nechat v autě, protože bych je nepobral. Nafouknul jsem proto jeden z pytlíků na zvratky, namaloval na něj obličej a vytvořil tak doktorku Pytlíkovou, která na nás bude nonstop dohlížet.

Odpoledne mi sestra i Stela dovolily na deset minut odběhnout do kantýny pro kapesníky a kávu. Stela koukala na pohádku, ale pro jistotu jsem jí položil k ruce tlačítko na přivolání sestry. Jakmile za mnou zaklaply dveře, zazvonila si Stela na sestru, aby si sní přišla povídat. Zaskočená nezkušená sestřička jen nechala Stelu nahlas dokola počítat do deseti, dokud prý nepřijdu. Vrátil jsem se rychle, abych nepropásl lékařku z CF ambulance, která měla rozhodnout o dalším postupu léčby. Ten den už nestihla přijít, ale pověřila opět pana stážistu.

„Héj! Tak počkat. Tys už tu dneska byl!“ odzbrojila lékaře na uvítanou viditelně zdravější Stela.

Usmál se a poznamenal, že nás asi pošle domů co nejdřív. Tekutiny od rána Stela přijímala dostatečně, do infuze tak dostane už jen antibiotika.

Horečky konečně ustoupily. Vzorek průjmu jsem odebral. Stačilo navrhnout, že si Stela bude moci přivolat sestru nouzovým tlačítkem vedle mísy. Večerní vizitu prováděla lékařka, kterou jsem si pracovně pojmenoval jako Miss bílý plášť. Po předchozích zkušenostech s antibiotiky jsem navrhnul, že průjem by se mohl odstranit změnou probiotik. Lékařka tu možnost připustila, ale prý si je musím koupit sám. Na oddělení totiž žádná nemají. Tahle nejkrásnější doktorka na světě měla jen jedinou starost.

„Jak zvládáte rozčesat Stelince to kudrnatý háro?“ divila se Miss bílý plášť.

Vlastně toto zajímalo úplně každou ženskou na oddělení. Předvedl jsem názorně za hodinu. Sprcha, šampón s kondicionérem a půl hodiny trpělivého kartáčování. Stela nejprve protestovala a bála se, že si namočí obvazy, ale slíbil jsem jí, že jí dovolím použít ještě nouzové tlačítko ze sprchy. Po koupeli trochu více pookřála a vydali jsme se s nasazeným respirátorem na průzkum herny, kde si vybrala knížku na čtení před usnutím.

Večerní inhalaci jsme přerušili kvůli kašli jen třikrát. Stelince se udělalo líp, což dokazovala každé z příchozích sester, které ničila svými pohotovými poznámkami. Stela byla sice náročná, ale kompenzovala to tím, jak byla hodná. Po celou dobu hospitalizace jsme si povídali. Byla to zatraceně těžká zkouška, ale náš vztah hodně prohloubila. Zpětně jsem za tuto zkušenost opravdu vděčný. Jídla nakonec pro mě zbývalo dost. Čas na sebe jsem získal až tehdy, když Stela usnula. Zavolal jsem domů, zacvičil si a uklidil bordel v hlavě meditací.

Buď jsem následující noc spal tak tvrdě, nebo se Stela nevzbudila ani jednou. Ráno se ještě trochu rozkašlala, ale inhalaci už jsme zvládli skoro vkuse. Stela dostala jen malou kapačku, potom přišla lékařka z CF ambulance. Potvrdila, že v testech objevili jen metopneumoviry, které však dokážou s dítětem i dospělým pořádně zacvičit. Míša to mohla potvrdit. Mě tato smrtelná rýmička čekala v příštích dvou týdnech také. A protože doktorka Pytlíková už splasknula a použili jsme veškerá tlačítka na přivolání sestry, propouští nás tímto do domácího léčení.

Sbaleno jsem měl za deset minut. Bohužel pan stážista vyřizoval pečlivě výstupní formality další tři hodiny. Mezitím alespoň přišla ještě fyzioterapeutka a Stela se malinko rozdováděla. Možná jsem měl chtít na cestu sedativa. Stela před odchodem vběhla na sesternu a skromně poprosila:

„Dáte mi prosím s sebou jeden blicí pytlík? Táta mi vyrobí novou paní Pytlíkovou.“

V propouštěcí zprávě stálo, že Stela prodělala pneumonii čili zápal plic. Za další týden se zotavila, ale bohužel tyhle legrácky mohou zanechat dlouhodobější šrámy na plicích. Kašle ji zbavil až mořský vzduch za necelý měsíc. Alespoň jsme nebyli v té nemocnici příliš dlouho. Vždyť posledně trvala hospitalizace tři týdny. Míša si tenkrát prožila s mladší a divočejší Stelou peklo, ale ustála to jako hrdinka. Fungovat pár dnů v krizi sice asi zvládám, ale Míša je mnohem mnohem odolnější a musím si jí více vážit. A když si to sem zapíšu, třeba si to budu chvíli pamatovat.