info@spoluproticfku.cz +420 773 217 132

Slaný cirkus očima otce, 1. část

Foto: Alena Makovcová
Konec starých časů

Rodinný život jsme si původně plánovali úplně jinak. Letos v dubnu jsme se s Míšou po osmi krásných letech společných zážitků a cestování konečně vzali, pořídili si maličký rozestavěný domek a těšili se na příchod potomka, o kterého jsme se předchozí dva roky neúspěšně snažili. Před osmi měsíci nám zabrala hned první dávka podpůrných hormonů, které Míša dostala po potížích s ovulací, a dnes jsme se dostavili na gyndu na jeden z posledních kontrolních ultrazvuků. Čekáme holčičku, termín porodu má nastat přesně za měsíc. A rozhodně s děckem nechceme příliš měnit životní styl.

Ženská, krom toho že vydrží víc než člověk, také vycítí, když je s dítětem něco špatně. Poslední dva dny byla Míša dost neklidná, protože se dosud hodně aktivní plod přestal skoro hýbat.

Pan doktor nás s úsměvem vítá ve své ordinaci: „Máme tu poslední kontrolu! Dneska si uděláme krásnou 3D fotku, všechny výsledky máte zatím v pořádku.“ Zahledí se do monitoru: „Tady vidíte hlavičku, srdíčko krásně bije…“. V tu chvíli se nám uleví, protože od soboty se kopání objevilo jen jednou a na krátkou chvíli. Doktor se přisune blíže k monitoru, narovná si brýle na nose a bez výrazu v bledém obličeji cosi zaujatě hledá v ultrazvukových čmouhách. Vždycky tolik žvaní, teď nic neříká. Něco tam vidí. Co tam vidíš? Proč mlčíš? Nechápavě na sebe s Míšou hledíme. „Jste tu autem?“, zeptá se po nekonečné odmlce. „A a ano.“, vyloudím ze sebe. Zvedne telefon, vytočí číslo, ptá se někoho na druhém konci drátu, do kolika prý ordinuje. „Mám tu podezření na objekt na ledvinách nebo na žaludku u plodu, ale více můj ultrazvuk nerozklíčuje, podíváš se mi na to?“ Druhý lékař souhlasí. Doktor zavěsí a pokračuje už směrem k nám: „Jeďte prosím co nejrychleji za mým kolegou Plzákem, je to nejlepší diagnostik v kraji. Nezdá se mi …“, zbytek jakoby můj mozek přestával vstřebávat, „ … a má lepší přístroj. Možná budete muset předčasně porodit. Čeká na vás, tak jeďte, prosím ihned“. Na nic nečekáme, jdeme kvapem k autu, volám do práce, že dnes už nedorazím a netuším, co bude v příštích dnech. Naštěstí můj šéf má pochopení a nevyptává se. Cestou spekulujeme nad tím, co tím chtěl doktor říci. Objekt. Cysta? Nádor? To mají dnes do prdele rakovinu i nenarozená miminka? Naše geny bohužel tuto informaci obsahují. Zhoubná nádorová onemocnění kosila příbuzenstvo obou našich rodin. Manželky táta, moje máma, babičky… Sakra, co jsme to provedli?

Pan Doktor Plzák, věkem jistě už důchodce, nás nechá několik dalších desítek minut v čekárně. Nekonečně dlouhá doba. Přijme před námi ještě dvě pacientky, než nás pozve do ordinace. Ptá se na obvyklé informace, na nemoci v rodinách, na nemoci během těhotenství. Zahájí vyšetření: „Hlavička v pořádku, srdíčko v pořádku, žaludek v pořádku, ledviny v pořádku. Něco vidím v bříšku, zřejmě bude něco v nepořádku se střevem. Je zvětšené, zřejmě bude plné nebo neprůchozí“, bohužel víc ultrazvuk už neřekne. „Musíte se dostat do Prahy k doktoru Vlkovi, to je nejlepší diagnostik v zemi. Bohužel vám doporučení musí napsat kolegyně, která spadá přímo pod krajskou nemocnici, já mám soukromou praxi.“ Vyloučil tedy tu rakovinu nebo ne? Nevyvinul se snad zadeček nebo co? Stále nevíme, co se děje, ale o předčasném porodu nemluvil.

Na doporučení od specialistky na riziková těhotenství jsme si museli tři dny počkat a proti své vůli také poznat v čekárně krajské nemocnice dva další rizikové případy. Jedna matka (evidentně na drogách) ani nevěděla, jak se jmenuje. Té druhé paní doktorka oznámila, že jí musí okamžitě vyvolat porod, protože se děcko dusí a musí na svět. Tato romská budoucí maminka se s lékařkou na oplátku pohádala, že chce zrovna tento víkend domů, a že porod prý do pondělka počká, ne? Nezodpovědnost a nevděk jsou ta správná slova.

Víkend byl nekonečný. Vyslechli jsme si od přátel a příbuzných o všech možných diagnózách, které se kdy v okolí a v televizních seriálech objevily. Nekonečná byla i cesta do Prahy. Dálnice byla rozkopaná po celé své mizerné délce, všude je osmdesátka. Měli jsme štěstí. Doktora Vlka jsme zastihli v jeho úplně poslední pracovní den v Motole. V podstatě si jen přišel vyřídit výstupní formality, vrátit služební pantofle nebo tak něco. Přivítal nás v civilním oblečení a v teniskách. Nicméně svůj poslední případ nikterak neodbyl, naopak působil velice profesionálním dojmem. Bohužel nás ale moc neuklidnil: „Tlusté střevo je z nějakého důvodu neprůchozí, naplnilo se a zřejmě dojde k jeho prasknutí. Nebojte se, tělo matky je nejlepším inkubátorem. Do porodu se bude plod čistit přes matku. Počítejte však s tím, že budete muset rodit plánovaně zde v nemocnici, a že s největší pravděpodobností bude vaše dítě po porodu ihned operováno.“ Naplánoval nám na následující týden předporodní vyšetření a CT pro chirurgické konsilium, které bude následnou operaci provádět. Vlastně nás uklidnil ve dvou aspektech. Dítě by mělo být do porodu v pořádku. A hlavně: dostali jsme se včas do péče těch nejlepších z nejlepších. „Víte, že to bude holčička? Ano? Tak to buďte rádi, holčičky jsou odolnější.“, rozloučil se doktor Vlk a odešel se rozloučit s kolegy.

Jedeme opět do Prahy, tentokrát raději o den dřív. Hned následující ráno nás tam čekají všechna ta vyšetření před operací a návštěva poradny. Museli bychom vyrazit hodně brzy, navíc cesta během všech těch oprav na dálnici trvá dvakrát déle. Přespíme u manželčiny sestřenice Martiny, která bydlí jen deset minut od nemocnice. Máme s sebou sbalené potřebné věci do porodnice pro případ, kdyby se třeba rozhodli vyvolat porod již zítra. Martina nám mezi dveřmi vrazí do ruky klíče od jejího bytu, protože prý jde slavit narození syna kolegy z firmy, ale prý se do půlnoci vrátí, protože ráno musí všichni do práce. Skočím nakoupit něco k večeři, Martina mi nechala v lednici nějaké pivo, co tam zbylo prý po nějakém nápadníkovi, který neprošel jejím konkurzem na přítele.  S Míšou se najíme, rozložíme gauč a usneme u televize. V polospánku jen vnímám, že Martina se po půlnoci zvesela potácela z oslavy. Divím se, že se vůbec vyškrábe po dřevěném žebříku na palandu.

„Pájo, já asi rodím…“. Deset vteřin ticha. Vyskočím z postele a rozsvítím světlo. Míša si sedá, drží si podbřišek, prostěradlo je celé mokré, gauč bude taky pěkně zaneřáděný. Pomohu Míše dojít do koupelny. „Máme čas.“ uklidňuji se, „Švagrová stihla přejet celou republiku do porodnice.“ Ne, máme to rizikový, takže nesmím ztrácet čas. Mám skočit pro auto? Ne, měl jsem pivo. Vlastně tři piva a navíc ani netuším, kudy do porodnice. Ok, zavolám záchranku. Míša z koupelny hlásí, že z ní stále valí voda. Zelenožlutá. Žádné stahy. Nevzpomenu si ani na název ulice, kde Martina bydlí. Musím ji vzbudit: „Míša rodí, řekni mi tvou adresu.“ Martina vystřelí z polštáře: „Já je zavolám.“, nabídne se sama a vytáčí číslo 112, bohužel ale na platíčku pastilek Strepsils. Je pořád nadraná. „Vemu si raději mobil.“ Už volá. „Dobrý den, moje kamarádka Míša, vlastně sestřenice, bude rodit. Ona to má rizikový, ráno měla jít k doktoru Krtečkovi, teda Vlčkovi.“. To byl doktor Vlk, ale to je jedno. Snad jí to operátorka nezavěsí. „Ne, nemůže přijet tramvají. Má to rizikový, dítě musí hned na operaci.“ Vysype jim adresu, máme počkat dole. Tašky mám připravené, Míša pořád teče. Všichni tři vyběhneme před dům, čerstvý vzduch nás probere. Sanitka zatím nikde. Vzájemně se uklidňujeme, že všechno dobře dopadne. „Ticho!“, ozve se agresivní mužský hlas z pootevřeného okna v přízemí. „To je takovej místní blb. Nesnáší, když někdo pod oknem mluví.“, vysvětluje Martina. „Rodí mi žena a čekáme tu na sanitku.“, snažím se uklidnit situaci. „Tak běžte čekat do hajzlu!“ Ještě asi dostaneme do držky, pomyslím si. V odrazu oken protějšího paneláku si všimnu blikajících modrých světel. No konečně. Ale neblíží se, to je divný. Žlutá záchranka stojí za rohem u špatného vchodu. Běžím tedy s taškami za ní, abych řidiče navedl před správný dům. Záchranář pomůže Míše do sanitky, já s taškami klopýtám za nimi. Martina nám přeje hodně štěstí a vrací se domů. V rychlosti vysvětlujeme záchranáři, jaký máme problém, ale jakoby nás neposlouchal. Musí vyplnit papíry. Hodně papírů. Sanitka jede krokem, trpělivě odpovídáme na všechny dotazy. Nemůžeme jet rychleji? Ne, dokud nebude všechno vyplněno, tak žádná nemocnice nebude. „Řidič je v zácviku, omluvte ho. Nemohli jsme to najít. Nebojte se,“ hovoří saniťák s ledovým klidem, „odvedeme vás až na oddělení“. To jsme rádi, protože absolutně netuším, ve kterých místech nemocnice se nacházíme.

Příchod na svět

Zvoníme na zvonek PORODNICE. Posádka sanitky nás předá sestřičce, která pozve Míšu dovnitř, mě posadí do čekárny a do ruky mi vrazí stoh papírů k vyplnění. Klepou se mi ruce, nejsem schopen si vybavit novou adresu. Jméno dítěte. Bude to holčička, to máme asi pětkrát potvrzené. Po nelehkém vyjednávání jsme se před časem domluvili na jménu Stela. Ale co když to bude kluk? Píšu Pavel. Po mně. Ale věřím, že to bude jen formalita. Z úzkých dveří vychází zpocený a v obličeji nazelenalý mladý muž v zástěře. Doktor? Ne. Čerstvý tatínek. Neřekne ani slovo a odchází zmateně s igelitkou ven na chodbu. Znovu se objeví sestra. „Vaše žena bude muset okamžitě na sál, ještě čekáme na doktory.“, otevře mi dveře do kabinky, „Víte, co máte dělat?“ Nevím. Žádný předporodní kurz jsme neabsolvovali, nic jsem si nestihl ani přečíst: „Bohužel, do poradny jsme měli přijít až dneska ráno. Máme rodit až za čtyři týdny…“ „Aha. Tak tady se převlékněte, umyjte si ruce, zamkněte si věci do skříňky a vyjděte druhými dveřmi.“, odříká naučené fráze. V další místnosti už vidím ležící Míšu ověšenou kabely, nikdo jiný v místnosti není. „Pájo, skoč pro někoho, pořád to teče. Říkali, že je to akutní a půjdu císařem. Nemám stahy.“

Vyjdu na dlouhou chodbu, z dálky slyším jen čísi zoufalé volání: „Kde jsou do prdele z toho dětskýho?“ Na druhém konci se začnou rojit postavy v bílých pláštích. Sestra letí směrem ke mně. „Co tady stojíte? Běžte si sednout na sál! Jo vy nevíte kam? Tamhle na tu židli“, posadí mě do rohu před skleněnou vitrínu a vzápětí už veze lehátko s Míšou. Ta se po mně jen zoufale ohlédne a pronese směrem k sestře: „Musí tady být? On tu být nechtěl.“ Je to pravda. Nechtěl. Ale v nějaké slabší chvilce jsem slíbil, že to udělám. Asi osm lidí v zeleném se sklání nad manželkou, sestra mě vykáže zpátky na chodbu. Zaplať pánbůh, nemusím vidět všechno.

Stojím teď zcela sám na konci dlouhé chodby s taškou v ruce. Jako školák na hanbě. Ticho. Pět minut trvá jako pět hodin. Brní mě pravé stehno. To je mobil. Někdo se mi snažil dovolat. Tchýně, Martina. Asi se kupodivu informace šíří i v půl pátý ráno. Nezvednu to, nevím, co bych jim teď říkal. Další prázdný okamžik protne pronikavý zvuk. To je pláč! Z výtahu vyjede mladá paní v bílém plášti s inkubátorem na kolečkách a zamíří rovnou do porodního sálu. Sestřička vyjde jako první: „Gratuluji, tatínku, je to kluk.“, podá mi ruku a kvapem odchází. Vážně kluk? Většinu věcí jsme ladili do růžova, kočárek máme černobílý. To je teď jedno. Přichází zřejmě doktor: „Gratuluji, tatínku, je to krásná holčička!“ Cože? Tak přeci holčička? „Měli jste štěstí. Málem se vám udusila. Přijet o pět minut později, už bychom ji nezachránili. Další věc je to její bříško. Ještě dnes ji budou operovat. Nemohu vám nic slíbit. Jestli ji chcete teď vidět, utíkejte za tou kolegyní s inkubátorem.“, a ukáže k výtahu. Mladá lékařka už na mne mává: „Dovolím vám jen pár vteřin, musíme ji odvézt na dětskou chirurgii.“ Ještě není vyhráno, ale všiml jsem si u lékařky takřka neznatelného úsměvu. „Museli jsme ji pro jistotu připojit na kyslík, ale dýchá sama.“, pokračuje, „první krok je za námi, teď musíme zjistit, jak to vypadá v jejím bříšku.“ A už tě poprvé vidím. Jsi maličká. Jsi růžová. Jsi krásná. Nejvíc. Ani ve snu jsem si tě tak nepředstavoval. A jak hezky valíš oči. A jméno Stela ti sluší. Deset sekund vzájemných pohledů a mám tě vyfocenou navždy v hlavě. I to nápadně veliké a modré bříško. „Přijďte dnes po druhé hodině k nám na oddělení na 7. patro.“, ukončí rázně rozhovor lékařka a dveře výtahu se přede mnou zavřou.

Zřízenec tlačí lůžko ze sálu se spící Míšou. Ta je v pořádku. Pohladím ji po tváři. Krátce se probere. „Žije?“, zeptá se v mrákotách. Se slzami v očích přikyvuji. „Ano a je moc krásná.“, dál se neudržím a brečím jak malej kluk. Vyjde další lékař ze sálu. „Musíme maminku odvézt dospat na JIPku, návštěvy jsou až v šestnáct hodin. Běžte domů, tady jste zbytečný.“

… pokračování příště … https://spoluproticfku.cz/slany-cirkus-ocima-otce-cast-2/