Slaný cirkus očima otce, 2. část

foto: Alena Makovcová

7. Patro

Je půl šesté ráno. Tři a půl hodiny od prasknutí vody už je po všem. Procitám v dešti před nemocnicí. Všechny věci si odnáším zpátky, oblečení ani plenky děvčata potřebovat nebudou. Než se dostanu k Martině, informuji nejbližší rodinu. Podrobnosti nerozvádím, nechci nikoho vyplašit. Všechny paradoxně nejvíce zajímá, kolik to dítko měří a váží. Sám to nevím, ani mi to neřekli.

Martina už neusnula. Musela vydrhnout gauč, koupelnu, dokonce i výtah od plodové vody. „Vzala jsem si volno, tohle bych nedala.“, řekne na uvítanou a podá mi sklenici s rumem. Asi ví, co přesně teď potřebuju. „Ten gauč stejně budu vyhazovat, už mám objednanej novej. Tenhle si vezme kámoška, ale nesmí se dozvědět, že jsme na něm porodili, jinak mě zabije. Stejně nechápu ty krávy, co chtějí rodit doma. Kdo to má pak uklízet?“, nadhodí řečnickou otázku. Rodit doma? Rodit dnes kdekoliv jinde, Stela to nepřežije. Už je jedno, ve které nemocnici bychom chtěli rodit, dnes jsme byli na jediném správném místě. Zajímavé je, že v našem kraji nechtějí nikdy ženy rodit v nemocnici nejbližší, ale vždy až v té sousední, v jiném okrese. Koluje jakási pověra, že za kopcem jsou lepší lékaři a lepší péče. Holky jsou ale v nejlepší péči ve střední Evropě, teď už budeme jen čekat. „Tak na tu vaši Pražandu!“, zvedne Martina skleničku. „To mi nedošlo. Budu muset přehodnotit svůj postoj vůči Pražákům.“

„7. Patro“, zahlásí výtah. Jsou přesně dvě hodiny a stojím před dveřmi dětské chirurgie – novorozenecké JIP. Podlaha lepí. Předložka je z oboustranné lepicí pásky, aby sem příchozí nenosili na botách bordel. Chytré. Ve vzduchu je cítit dezinfekce. Sestra mě vyzve, ať si nazuju návleky, obléknu ochranný plášť a pečlivě umyji ruce. Na zdi visí rozpis služeb a nástěnka s fotografiemi všech lékařů a sester na tomto oddělení. Přísný zákaz focení. Přichází mladý hubený lékař, poznávám ho podle fotografie.

„Dobrý den. Jsem doktor Náhlovský.“ Jako ten bavič, pomyslím si. „Stelu jsme právě přivezli ze sálu. Má za sebou náročnou operaci.“ Je to poprvé, co někdo přede mnou vyslovil její jméno. Zní to zvláštně, ale vlastně hezky. „Berte to tak, jako kdyby byla po těžké autonehodě,  a o jejím stavu bude rozhodovat příštích sedm dnů.“ Zeptá se na mé vzdělání, asi aby věděl, do jaké hloubky má zacházet. „Inženýr.“, zním trochu stydlivě, ale popravdě jen nechci, aby ze mě cítil rum. „Došlo k ucpání a následné perforaci tenkého střeva v místě napojení na střevo tlusté. Část tkáně de facto odumřela a padesát procent tenkého střeva jsme museli odebrat, ale nebojte se, je to dost na to, aby trávení mohlo optimálně fungovat. Bohužel jsme nemohli střeva zatím zcela napojit, Stela bude mít nějakou dobu vývod. O plné napojení se pokusíme časem.“ „Dobře, ale co bylo příčinou toho ucpání?“, jako technik hledám podstatu problému. „Příčina byla pravděpodobně čistě mechanická, střevní klička. Občas se to stane. Žádná cysta nebo nádor, pokud myslíte toto.“ Přikývnu. „Samozřejmě toto definitivně budeme vědět po všech testech. Chcete ji vidět?“ „No jasně!“

Doktor Náhlovský mě doprovodí k postýlce se skleněnou ohrádkou. Kolem je několik monitorů, mnoho kabelů a ještě víc hadiček, nad postýlkou je vyhřívání a světlo. Už ji vidím. Spící sotva dvoukilový drobeček. Nožičky má přikryté růžovou dekou, je celá namodralá, oteklá zavřená víčka, jemné vlásky má ještě slepené, z nosu vedou dvě hadičky, jedna z pusinky, pod levým ramenem další dvě, do pravé ručičky je zavedená kapačka, na prsou dvě elektrody a další kabely trčí z pod deky od nožiček. U pravé dlaně leží malá bílá plyšová myška. Opět se rozbrečím. Je neskutečně podobná mojí mámě. „Vy jste vyučený hodinářem, pane doktore?“, asi mě v tu chvíli mohly napadnout i lepší otázky. „Operoval ji sám pan přednosta.“, usměje se doktor a popíše mi funkci jednotlivých hadic a krabiček. Viděl jsem rozhovor s panem přednostou Šnajdaufem nedávno v televizi. Dovedou prý operovat i půlkilové děti. Na oddělení se dnes mohou pochlubit takřka nulovou úmrtností. Vybavím si ta nejpozitivnější fakta o jejich práci. „Na tomto patře je jen 12 dětí, 12 nejtěžších případů v Čechách. Skoro každé novorozeně má vlastní sestřičku.“ Ještě mi doktor odpoví na několik opravdu už užitečných otázek a už musí běžet za dalšími rodiči. O Stelu se stará usměvavá sestřička Hanka, která mi ještě vysvětlí pravidla oddělení JIP. Ano, toto oddělení působí jak z jiného světa. Před lety jsem na zdravotnictví zanevřel. Po půlroční anabázi s máminou léčbou nádorového onemocnění v okresní nemocnici jsem dospěl k přesvědčení, že jedinou zcela fungující jednotkou je hospic. Bohužel. Dnes ale poznávám opačný pól systému.

Tady by se slušelo vyseknout pochvalu všem, kteří nám v posledních dnech pomohli. Od gynekologa Zemánka s pozorným okem a jeho kolegů, kteří odhalili střevní anomálii, přes záchranáře, kteří nás dovezli včas, dále porodníkům za profesionální akci, až po tým profesorů Šnajdaufa a Rygla za jejich precizní hodinářskou práci. Vyhráno ale přesto zatím nemáme.

Pacient číslo 2

JIPka pro dospělé se nachází na druhém konci nemocnice. Než sjedu výtahem do přízemí dětského oddělení, v rychlosti upravím fotku miminka, aby to s Míšou hned neseklo. Seklo to ale málem se mnou, když se otevřely dveře od výtahu. Nejsem pověrčivý, ale potkat bývalou přítelkyni v takto zásadní den je přinejmenším podivná náhoda. Obzvlášť pak, když se od ní během několika zmatených zdvořilostních frází dozvím, že zde dnes náhodou pracovně zastupuje neziskovku, která pomáhá vážně nemocným dětem. Přijímám toto jako znamení a ten nejvyšší mi nemusí už dnes shodit pro výstrahu na hlavu letadlo.

Míša vypadá zbídačeně. Ani ne tak po operačním zákroku, ale více psychicky po dlouhých hodinách nejistoty. Doteď ji nikdo o stavu malé Stelky neinformoval, což muselo být hrozné. Ve stručnosti jí nastíním vše, co jsem se dozvěděl já, ale moc na klidu to nepřidá. Mateřská starost se rozjíždí hned první den naplno. Je to jen dílčí úspěch a čeká nás v příštích dnech a týdnech ještě tuhý boj a další nekončící chvíle strachu. Operaci ale Míša zvládla skvěle.

Návštěvní hodina uběhla, sestra nám nedá ani o minutu víc. Nadto nese se značnou nelibostí skutečnost, že na oddělení mezitím dorazila i šestičlenná výprava části Míšina příbuzenstva. „Zítra převezeme vaši paní na pooperační, tam budete mít volnější režim.“ Řekne sestra na rozloučenou a já odcházím s Hujerovci na přikázané alkoholové uvolnění.

Konečně tři

Míšu přesunuli dopoledne z JIPky na pooperační oddělení. Za malou nás dnes oba pustí, ale problém je v tom, Míša má po operaci zákaz chodit. Na oddělení se nachází pouze jediný vozík, který se samozřejmě toulá někde v oběhu. V půjčovně vozíků marně čekám na obsluhu a vozíky jsou zamčené k zábradlí. Jsem odhodlán uzmout jakýkoliv první volný dopravní prostředek, třeba i vozík nákupní. Saniťák, vracející se k záchrance, jednu sedačku před kanceláří půjčovny odstaví a já neváhám ani vteřinu. Zloděj by měl vždy vědět, jak se s kradenou věcí zachází. Nemocniční kolečková židle se pro laika ovládá celkem těžko. Několikrát nešikovně najedu na lidi v protisměru, ve dveřích se na chvíli zaseknu úplně. Do výtahu už raději zacouvám. Ale podstatné je, že židli mám a můžeme se vydat za štěstím.

Jízda nemocnicí na židli je pro Míšu značně bolestivá, ale touha vidět dítě je silnější. Poprvé si u nás všímám změny, kterou nám mateřství přináší. Máme upřímný strach o člověka, kterého známe sotva den. Hodláme kvůli němu trpět bolestí a krást židle na kolečkách.

Na sedmém patře musíme nejprve počkat na doktora, který jen zopakuje informace z předchozího dne a dodá, že Stela zatím stále spí, tlumí ji léky na bolest a preventivně nasadili širokospektrální antibiotika. Její stav je ale stabilizovaný a lékařův hlas zní povzbudivě. Po vyřízení spousty formalit nás konečně pouští k postýlce. Dítko má nepatrně lepší barvu než včera, bílá plyšová myška leží vedle pravé dlaně a hlídá. Ani Míša tento pohled napoprvé nezvládá a rozpláče se. Věčně usměvavá sestra Hanka nás raději zavalí instrukcemi, jak správně měnit pytlík na střevním vývodu, což je svým způsobem jednodušší než klasické přebalování. Stela už dostala umělé mléko s trochou rýžové kaše hadičkou rovnou do žaludku, od zítra máme nosit odstříkané mateřské mléko. Na rozloučenou lehce přejedu prstem po její maličké dlani, načež mi můj prst lehounce stiskne. V tu chvíli vím, že to zvládne i ona. Cítím sílu její vůle.

Následujících několik dní bydlím provizorně u Martiny, mé nové stínové manželky. Na dálku řeším pracovní záležitosti, dostavbu domu, přípravu na stěhování a popoháním líného úředního šimla ohledně hypotéky. Stelinky stav se lepší, denně za ní na pár minut s Míšou chodíme. Hadiček a kabelů u postýlky malinko ubylo, a tak nám ji dovolí brát na ruku. První kontakt s rodiči, ale snáší se zamračeným výrazem a potom se rozpláče. Víme, jak moc je důležitý kontakt dítěte s matkou v prvních dnech života a mrzí nás, že hned zkraje ztrácí Stela pocit bezpečí. Na víkend pustí Míšu konečně domů, a od pondělí mě vystřídá u Martiny, aby mohla na oddělení denně docházet. Pokud začnou Stelince pracovat střeva a začne přibírat, pustí domů i ji, samozřejmě s několika přístroji a stomií. Operativní napojení střeva by mohlo následovat za dva měsíce.

Klid před bouří

Vracet se domů z porodnice bez dítěte je smutné. Víte, že je stále v té nejlepší možné péči, ale strach člověka neopustí. Bydlíme v malém městě, které je jistě světovou raritou, protože do něj vede jen jediná příjezdová silnice, a tato částečná izolace má za následek také nejvyšší koncentraci blbců na kilometr čtverečný. Skanzen pozdního socializmu. A taky se tam také hned všechno hned rozkřikne, tak raději během zotavovacího víkendu nevycházíme z bytu. Máme obavu celkově ze všeho. Stach o dítě, strach z budoucnosti, z prázdnoty domova, z termínu stěhování. Máme pár chvil pro sebe, pro náš svět. Dneska povinně nic neřešíme. Za dva dny budu muset do práce, Míša začne docházet na celý den do nemocnice, spát tam prý nemůže. Ještě musím koupit nábytek, pračku, sušičku, dohlédnout na dokončení koupelny a kuchyně a posléze třetinu produktů vyreklamovat. Poslední měsíce se totiž potýkám s jistým nešvarem: nikdo neumí udělat nic pořádně! Už teď se zpozdilo dokončení domu o tři měsíce.

… pokračování příště …  https://spoluproticfku.cz/slany-cirkus-ocima-otce-3-cast/