Slaný cirkus očima otce, 12.část

Poprvé společně k moři

V dubnu 2018 Stela prodělala ošklivou virózu. Týden se potýkala s vysokou horečkou, po nasazení antibiotik navíc i s těžkým průjmem. A existuje jedna horší věc, než každou hodinu utírat průjem z dětských zad a krku. A to dívat se, jak se dítě během nemoci změní. Z věčně aktivního draka je ze dne na den jen zlomený bolavý uzlíček. Celý den to spí, celou noc pláče. Nechutenstvím a častým zvracením sice trpí Stela už tak nějak od narození, ale teď jsme byli rádi za každou lžičku jídla, kterou v sobě chvilku udržela. V noci jsme několikrát sráželi horečku ledovým obkladem. A nejhorší na celé téhle viróze bylo jen bezmocně přihlížet, jak se zastavila ve vývoji. Doteď s námi už komunikovala za pomoci několika jednoduchých slov nebo slabik. Od počátku téhle virózy se omezila pouze na hysterické ječení a nedokázali jsme najít pražádný komunikační prostředek. Teda ne, že by jindy neječela, to umí celkem přesvědčivě, ale čekali jsme, že až se jí zase uleví, vrátí se do bodu před virózou. Nikoliv. Vrátili jsme se o několik měsíců nazpět. Od ledna už samostatně chodila, ale teď přibylo pádů na kebuli. Museli jsme i odložit plánované učení na nočník.

Jestliže chceme pro léčbu dělat maximum, podniknout ozdravný pobyt v létě u moře už byl pro nás povinností. Navzdory druhému těhotenství. I navzdory tomu, že s sebou povezeme ještě kočárek, dětskou postýlku a celý ten náš pekelný zdravotnický arzenál. Na cestovky už hezkých pár let kašleme, neboť člověk s nimi ztrácí určitou cestovatelskou svobodu. A ruku na srdce, delegát z cestovky tam bývá jen kvůli 100% přirážce k ceně výletu, který si dokážeme domluvit sami. Pojedeme tedy sami a pro letošek raději autem. Honza z Liberce jezdí každý rok s rodinou do Chorvatska, tak využijeme jeho zkušeností a lokalitu si necháme doporučit.

Co si budeme povídat, polovina našeho národa podniká cestu do Chorvatska každý rok, tak i my se můžeme pro jednou stát součástí této hrdé tradice. A když už tam jednou pojedeme, tak rovnou na tři týdny, ať to k něčemu je. Vybrali jsme si nejsevernější poloostrov Istrii, která se nám svou rozmanitostí vysokých hor, divokých i udržovaných pláží, historických měst i malinko menší turistickou zatížeností okamžitě zalíbila. A abychom toho co nejvíce z Istrie poznali, rozdělíme si cestu na tři samostatné lokality, z nichž můžeme podnikat výlety podél pobřeží i do vnitrozemí. Na Bookingu jsme nakonec vybrali tři zajímavá místa: Opatijskou riviéru (kam jezdí i Honza z Liberce), Umag (kam za námi na týden dorazí i babička s dědou) a Novigrad.

Před cestou jsme si pořídili cestovní ledničku na léky a měnič napětí, abychom mohli inhalovat i v autě. Důležité je cestovní pojištění. Bylo vhodné vybrat takovou pojišťovnu, které kryje výlohy s případnou hospitalizací CF pacienta. A taková je jen jedna jediná. V našem případě jsme mysleli i na těhotnou manželku. A na to bacha. Od určitého týdne gravidity nepojistí nabořenou ženu skoro nikdo. Proto jsme museli vycestovat hned zkraje června. Obstarali jsme si všechny léky v dostatečném množství a sepsali stručný anglicky psaný seznam zdravotnického materiálu pro případ nouze. Nejbližší nemocnice je v Rijece, nejbližší CF centrum je v Itálii nebo v Německu. Věříme, že tyto informace ale nebudeme muset využít.

Na jaře nám krásně rozkvetly azalky, vajgélie a moje stará Octavie. Do menší Fabie se určitě s tolika věcmi neposkládáme a s patnáctiletou rezavou Octavií sice ještě uděláme parádu třeba na Lounsku, ale nevím, jak by se tvářili policejní příslušníci v zemi kulis legendárního Vinnetoua na to, že máme karosérii děravou jako ústa staré ženy. Auto jsme tedy prodali na dožití jednomu známému a po dlouhém hledání jsme objevili tři roky starou Octavii 3 v perfektním stavu. Všechno se nám do ní krásně vejde a ještě zbyde místo pro basu piva a tašku řízků. Né, tohle samozřejmě neuděláme. Zásobu jídla povezeme maximálně pro naše batole, ale symbolicky koupíme alespoň pár paštik.  Tři dny před odjezdem jsme ještě v Motole zdárně obdrželi lékařské požehnání k cestě.

Samotný noční přesun přes Budějovice a dál směrem na Salzburg a Villach byl bezproblémový, holky prospaly skoro celou cestu. První inhalaci jsme se rozhodli provést při východu slunce na břehu nejznámějšího slovinského jezera Bled, což Stela zrovna moc neocenila a z plných plic si pořádně zaječela, protože nemá ráda změny. Zrehabilitovali jsme se krátkou procházkou podél vody a já si hodinku odpočinul od řízení. Zbývající část trasy už byla o poznání zdlouhavější, ale zdárně jsme ji překonali. Bohužel ubytování v Ičiči nebylo úplně nejčistší a první hodinku jsme museli uklízet. Samozřejmě, než jsme se zorientovali, stihla Stela rozbít malou skleněnou vázičku. Pro podobné účely vozíme s sebou vždy všude po světě několik lahví slivovice, která nám pomáhá zlepšovat kontakt s domorodci. Majitel byl ale milý a neuvěřitelně ochotný, dokonce pro Stelku přivezl jídelní židli a vozítko pro lepší přesuny k moři. A to byl jediný problém téhle lokality. Přístup k vodě a do centra městečka. Sice na Bookingu uváděli vzdálenost apartmánu nějakých 300 m od pláže, ale jaksi zatajil, že je to vzdušnou čarou a s čistým stometrovým převýšením. Prudké pěší cesty serpentýnami s kočárkem, Míšiným panem Bubnem a plážovým vybavením byly nekonečné, tak jsem od třetího dne svážel rodinu na pláž autem. Zpátky jsem se vracel zkratkou po schodech, protože u pláže moc míst k parkování nebylo. Alespoň jsem měl trénink. Podvečerní procházky na hřiště dolů a zpět jsme si ale poctivě odchodili.                                                                         

Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsi uviděla poprvé zblízka moře. Bylo docela chladno a zataženo a nikdo se nekoupal. Napůl betonová a napůl oblázková pláž byla skoro vylidněná. Ale Tobě to bylo jedno. Bylas nadšená holka, co si přišla hrát s kamením. Házeli jsme kamínky do vody, hulákalas na racky a po deseti minutách jsme Tě museli převléct do suchého oblečení. Pak jsi vběhla do vody v botách a museli jsme odejít, protože bys brzy nastydla. Nechtělas pryč. Nemohli jsme Tě dostat do kočárku. Bránila ses a hlasitě ječela. A tak tomu bylo celý ten týden při každém odchodu z pláže. Nemohli jsme Tě ani nakrmit, pořád jsi chtěla být ve vodě. Všichni turisti nás už určitě museli znát a říkat si: „To jsou ti tyrani dětí, co neumějí dopřát dcerušce řádnou výchovu.“ Často jsme řešili, jestli je vhodné v cizině dát dítěti na zadek. Máme vyzkoušené, že manuální vysvětlovací intervence nefungují ani doma, tak jsme to raději nezkoušeli.

Stela zkraje dovolené často zvracela. Asi si zvykala na slaný vzduch a ten ji začal plíce čistit. Po třech dnech zdolávání kopců jsme raději obětovali pár peněz za placené parkování a dojížděli do nedalekého městečka Moščenička Draga s úplně parádní pláží, obchodem a několika restauracemi. 

Na druhou část dovolené jsme měli jeden trumf v rukávu. Babičku a dědu. Ne, že by jejich přítomnost Stelu měla zklidnit, ale mohli jsme jim ji na chvíli předat, ustoupit do pozadí a ukazovat si na ně spolu s ostatními. Druhý týden jsme tak ale mohli pošetřit nějaké síly, protože nás bylo pět dospělých na jednu akční holčičku. Pátou osobou byla tchýnina tchýně, což je nejen tajný univerzální recept na přežití společné dovolené s tchýní, ale konkrétně tahle prababička Jana je navíc za všech okolností pozitivní a ze všeho kolem totálně odvařená. Z Umagu a jeho okolí jsme byli nadšeni úplně všichni. Ať už jsme navštěvovali historické centrum, večerní přístav nebo když jsem brzy ráno běhával podél pobřeží s desítkami sportovišť a davy jiných běžců. V Umagu jsme bydleli na úplné rovině ve skromně zařízeném apartmánu s dokonale udržovaným chlorovaným bazénem a nedalekou písečnou pláží, kterou pro změnu zase nikdy nikdo neuklízel. Oblázky sice člověka nepříjemně tlačily do chodidel, ale písek se nedá házet do vody a dostane se úplně všude a v našem případě se pak hygiena udržuje hůř. Mnoho času jsme proto trávili u bazénu, který bývá pro CF pacienty trochu strašákem. Tady jsme se ale bakterií nebáli. Spíš byl problém uhlídat Stelu, zcela postrádající pud sebezáchovy, aby neskočila do hloubky bez našeho jištění. Tahle holka se prostě měla narodit jako ryba.

Na závěrečné etapě dovolené v Novigradu už jsme byli zase sami. Centrum Novigradu bylo Umagu velmi podobné, jen jeho periférie působily více venkovským dojmem. Obrovský čistý a dokonale vybavený apartmán kompenzoval fakt, že bydlíme vlastně na farmě v polích daleko od vody, kam jsme museli opět dojíždět a v okruhu jednoho kilometru od bydlení nebylo vůbec nic zajímavého. Majitelka měla sice na zahradě dětské hřiště se spoustou hraček, ale na klouzačce se zabydlely vosy. A vysvětlujte skoro dvouletému dítěti, proč musí po půlminutě odejít z vytoužené atrakce. Pláč a prudké pohyby vosy rozdráždily a Míša koupila tři žihadla. Alergii naštěstí nemá, ale ten večer se dostavily horečky, které těhotná Míša nechtěla srážet pomocí léků. Naštěstí tím to také skončilo a celou dovolenou jsme tak zvládli bez větších komplikací. Stela, Míša i s panem Bubnem si zaslouží pochvalu, zmákli celý pobyt i náročnou cestu zpátky, kterou já-jelito, naplánoval tentokrát přes den. Já si mohl užívat dosud nepoznanou ohleduplnost v dopravě. Je fajn, že ještě někde existují kvalitní dálnice a řidiči, kteří je umí používat. Pokud jsme někde cestou narazili na blbce, byl to Čech.

Pobyt u moře jsme si tedy vcelku náramně užili a většinu zážitků od vody, grilu i z výletů nemá cenu detailněji rozebírat. Istrie nás mile překvapila. Je totiž poměrně „čechovzdorná“ a žádné nálety paštikářů v děravých ponožkách v sandálech se nekonaly. Lidé mimo hlavní turistické oblasti jsou milí a přátelští, jako ostatně všude na světě. A teď to nejdůležitější. Slaný mořský vzduch skutečně naší holčičce krásně uvolnil dýchací cesty. Přestože jsme zde třikrát denně inhalovat asi nemuseli, nechtěli jsme, aby si od zavedeného režimu odvykla a pokračovali jsme v zajetých kolejích jako doma. S Honzou z Liberce jsme se v Chorvatsku těsně minuli. Ti měli dovolenou o mnoho akčnější, neboť jejich CF dcerku postihl akutní slepák a musela na operaci přímo v Rijece. Po celou dobu jsme si psali, tak jsme všechny zážitky sdíleli společně. Tihle bojovníci zvládli jak zákrok, tak náročnou komunikaci s lékaři i pojišťovnou a na závěr ještě převoz po operaci sanitkou domů.

U Stely se bohužel po návratu ve vzorku odsátého kontrolního sputa z nosu objevil Zlatý stafylokok. Z trojice sledovaných bakterií je tato odolná mrcha nejčastěji se vyskytující, ale nemusí prý působit problémy, a tak nám lékaři ani žádná antibiotika prozatím nepředepsali. Také není jisté, že jsme si ji přivezli právě od moře, protože ji může mít někde v těle až 50 % světové populace. Navíc jsme před odjezdem navštívili i Motolskou nemocnici, kde je riziko nějakého toho přenosu vždy nejvyšší. To už je teď vedlejší. Zbývá jen doufat, že jak se náhle stafylokok objevil, tak třeba také rychle zmizí. Kdoví.