info@spoluproticfku.cz +420 773 217 132

Slaný cirkus očima otce, 14. část

Čtyři v punku a stres

V práci jsem si kvůli porodu vzal měsíc a půl dovolené. Ano, u nás ve firmě to skutečně možné je. Navíc sedm dní pokryje vynález jménem otcovská dovolená. Přes víkend se samozřejmě nic nestalo, ačkoliv jsme se takticky nastěhovali k babičce, která bydlí pět minut od porodnice. Hodně jsme sledovali zprávy, aby se Míše hnula bránice nebo alespoň žlučník. Bohužel se panu Bubnovi asi na ten náš svět moc nechtělo. Měli jsme zvolit jiný program, neboť plané sliby jakési ministryně o navýšení rodičovské příliš k rození dětí nepovzbuzovaly. I když kdoví, oni tihle rudí bratři už přece prosadili i tu otcovskou. Mít osmdesát tisíc navíc zní hezky, ale tahle banda je podle všeho nemá kde vzít a chtějí na oplátku zavést bankovní daň nebo progresivnější daň ze mzdy. Takže mi měsíčně chtějí sebrat část výdělku nebo zvýšit úrok z hypotéky, aby mi pak mohli polovinu peněz milostivě vrátit formou nějaké dočasné dávky? Děkuji, nechci.

V pondělí Míša nastoupila podle plánu do nemocnice, kde ji ten den čekalo regulérní předoperační vyšetření. Vezl jsem ji tam i se Stelkou. Ta se už na zpáteční cestě naučila říkat slovo „máma“. Znala ho pochopitelně dlouho, ale prakticky ho nepoužívala, protože máma byla vždy nablízku. Pochopila rychle, že ji poprvé delší dobu neuvidí a najednou se po ní ptala. Každých pět minut. Minimálně týden nebo dva bude máma zcela mimo a já budu rodič na plný úvazek. Vlastně se na to těším. V práci vždycky vyhrožuji, že jestli mě tam budou štvát, půjdu na dva roky na mateřskou. Samozřejmě nás živím, takže by to možné nebylo. Do středy ještě budeme bydlet spolu u babičky. Kdyby porod nastal dřív, tak abych stihl k němu včas dorazit a měl zajištěné hlídání. Po porodu už se vrátíme domů, aby mohla babička zase do práce.

Říkám pořád babička, ale ještě jí nebylo ani padesát. Ženská v produktivním věku, která navíc nedávno změnila práci, takže si teď nemůže dovolit tam nechodit. A na svět má přijít už čtvrté vnouče, které bude muset s dědou občas pohlídat na úkor vlastních společenských aktivit.

Do porodnice jsem dorazil na smluvený čas v úterý ráno. Měli ten den naplánované dva císaře, Míša šla jako první, její spolubydlící Monika hned po ní. Obě se nechají umrtvit od pasu dolů, prý je to tak nejlepší. Začátek operace museli odložit, protože mladý anesteziolog dorazil o patnáct minut později. Možná si teprve zvykal na naše časové pásmo, ale to by přišel spíš dříve, protože v Kyjevě je o hodinu víc. Vrchní lékařka ho přede mnou na chodbě sjela jak sysla, pak mě posadila do opuštěné čekárny a šla do akce. Z jednoho ze sálů křičela bolestí jakási maminka nebo raněná kapybara, čert ví. Na sál mě tradičně nepustili. A ani tentokrát jsem o to moc nestál. Z pozdějšího Míšina vyprávění jsem se dozvěděl, že císař pod částečnou narkózou je pěkně nepříjemný zážitek. Když viděla, jak se jí zvedly do výšky nohy, které necítila, udělalo se jí špatně. Do toho musela poslouchat od anesteziologa znepokojivé věty o tom, že se mu nelíbí její tlak a jakási srdeční arytmie. To na klidu nepřidá.

Maminka z vedlejšího sálu přestala vřískat a na oddělení nastalo dlouhé ticho nebo mi alespoň přišlo dlouhé. Pak se ozval dětský pláč. Ne. Dva dětské pláče. A už mě hnali do místnosti, kde stál již jeden tatínek. „Gratuluji, tatínci, děti se vám narodily skoro současně. Tady máte vatičku a podepište si je. Hlavně si je nepopleťte!“ Smála se potutelně lékařka. Já ten vtip pochopil hned. Jak bychom si je mohli splést. Oni měli holčičku a my kluka. Geneticky potvrzeného. Kluka, co vypadal úplně přesně jako Stela, toho bych poznal mezi tisíci dětmi. Navíc pan Kocur byl černej jak bota.

„Ahoj, Janku!“, culím se štěstím na plačícího čtyřkilového macka, kterého mi vzápětí zase berou z rukou. Je prý podchlazený a možná bude potřebovat i podpůrnou plicní ventilaci. To jsou zase věci. Sestry mě ujistí, že je to úplně normální. Je fakt, že jeho ručičky a rty jsou lehce namodralé, tak raději vyklidím pole a se slzami v očích se šourám zpátky na chodbu. Rychlovka. Ani jsem si ten okamžik pořádně neužil. Klučík byl asi pěkně naštvanej, že mu porod někdo stanovil a nepočkal, až bude chtít ven sám a ani ho nenechali s maminkou. 

Viditelně unavený pan Kocur se divil, že jsme měli za půl hodiny kompletně hotovo, protože tu ten chudák prý tráví s manželkou už druhý den a jedl během té doby jen žvýkačky. Hezky jsme si pokecali, ale pozvání na společné dopolední zapíjení raději odmítnu. Pan Kocur odešel z porodnice s návleky na nohách, empírem přes teplákovou soupravu a telefonem na uchu svolávaje příbuzné slovy: „Doraž, píčo.“ Já zůstal opět sám na chodbě.

Míša to zase zvládla! Odvezli ji nabrat síly na JIPku, za klukem mám za hodinku dorazit na dětské oddělení. Bylo to zvláštní. Tentokrát žádný velký stres, žádný boj, žádné obavy. Cítil jsem klid. Mohl jsem vykřičet do světa, že po dvou stoletích máme v rodině zase Janka. A mohl jsem začít plánovat oslavy. Tedy alespoň symbolické, které před dvěma lety neproběhly, protože na ně nebyl čas ani chuť. To když jsem se narodil já, tři dny o mém tátovi nikdo nevěděl. Tohle se mi určitě nepovede, ale pozvu na sobotu partu kamarádů, se kterou slavíme veškerá velká vítězství už od střední školy. Musím se teď postarat v první řadě o Stelu. Protože je úterý, zapiju Janka se sousedy na pravidelné schůzi v naší hospodě ještě dnes. Nic přehnaného, brzy ráno si musím Stelu u babičky vyzvednout. 

Dal jsem si u McDonalda offroad 4×4 – čtyři espressa do čtvrtinky kelímku a vrátil se zpátky do nemocnice. Janka dali mezitím ještě na pár hodin dopéct do inkubátoru, ale pustili mě bez problémů k němu. Spinkal na bříšku s palcem v pusince. Dlouhé minuty jsem na něho zíral. Vypadal spokojeně a v naprostém pořádku. Pohodář. Barvu už měl zdravější, jen mě mrzelo, že jsem i u druhého novorozence sám. Tyto momenty bychom měli sdílet spolu s Míšou, ale co je v našem životě dokonalé?

Míšu s Monikou, které se narodila pro změnu krásná holčička, dali znovu na společný pokoj dospat. Oběma se po odeznění anestezie spustilo cosi, co obě shodně popisovaly jako ukrutně bolestivé stahy a několik hodin si prožívaly stav podobný porodu. Takže vlastně o nic nepřišly. Na oddělení šestinedělí nám kamarádka podržela nadstandardní jednolůžkový pokoj, ale měli jsme sakra štěstí, protože se tento měsíc narodilo neobvykle mnoho dětí. Asi je to tím, že před devíti měsíci měl u nás premiéru nový film Star Wars a tatínky pak zřejmě doprovázela síla.

Janka přivezli k Míše na krmení až druhý den, zatímco všechny ostatní maminky dostaly své děti už večer. Janek byl dlouho podchlazený a chtěli pro jistotu monitorovat jeho dech. Znovu jsme měli obavu, zda se vytvoří ta správná vazba dítěte na matku a zda se brzy vyhrabeme z nemocnice. Na oddělení Míšu brali jako zkušenou matku, tak se jí příliš nevěnovali, ačkoliv Míša neuměla ani pořádně kojit, protože Stelu předtím kojila všehovšudy dvakrát. Další den trvalo, než přesunuli Janka k Míše natrvalo. Prý chtěli mít konečně klid, protože se neustále hlasitě dožadoval krmení. Hlasitost mají tedy obě děti nastavenou stejně nesnesitelně jako televize Nova u svých reklam. 

Když jsem potřeboval zařídit pár věcí, měl jsem hlídání jen na hodinu. Babička byla v práci, jedna ségra si našla druhou práci a druhé sestře dělníci rekonstruovali dům. Abychom nevystavovali Stelu zbytečně nástrahám nemocnice, střídali jsme se s babičkou odpoledne v hlídaní a v návštěvách. Míša se dávala po porodu rychle dohromady, Janek měl trochu problémy se zalepenýma očima a rozjížděla se mu žloutenka. Jinak se měl čile k životu a chtěl být nonstop krmen.

Se Stelou mi začala regulérní mateřská. Obvyklý kolotoč inhalací, podávání léků, přípravy jídla, hraní si, praní a sušení prádla bych celkem zvládal. Kdybych však stíhal sám trochu jíst a hlavně spát, bylo by to jistě lepší. Jednou či dvakrát za noc vzbudí dítě hlad a následně plačící dítě vzbudí mě. A přerušovaný spánek není bezpečný spánek. A přes den se to už dohnat nedá, protože raději obětuji vlastní čas dalším domácím pracím, hlavně úklidu. Abych předcházel obvyklému roztahání všech hraček po domě a zbytečnému úklidu navíc, chodívali jsme hodně ven. Jestli jsem doteď Míšu dostatečně neobdivoval za to, co doma všechno stíhá, tak bych se kvůli ní měl naučit skládat sonety nebo alespoň prádlo.

Tenhle punk se v jednom člověku dlouhodobě nedá zvládat. Asi bych začal chlastat. Ne, že bych to už během posledních dvou let párkrát nezkoušel. Bohužel alkohol vyřeší jen některé starosti. Po pár Jamesonech odpadá stres a člověk v klidu usne. Jenomže v noci a ráno musím fungovat znovu naplno. Nemůžu si dovolit vynechat jedinou inhalaci nebo jídlo. Zodpovědnost. A já byl vždycky zodpovědný pankáč. I když mě třeba nad ránem odněkud přinesli, dopoledne už jsem seděl ve škole na přednášce.

Na pátek jsem už hlídání nesehnal. Rozhodl jsem se, že vezmu Stelku s sebou do nemocnice. Bude mít roušku přes obličej a desinfekční gel na ruce mám vždy v kapse. Po mámě se neustále ptá, tak bude mít holka radost. Jenomže žádný výbuch štěstí se ze strany Stelinky nekonal. Maminku přijala chladně, na brášku se ani nepodívala a po celou dobu návštěvy natahovala a chtěla domů. Nějak jsme si to nedokázali vysvětlit. Asi byla na Míšu naštvaná, že není s námi. A vypadalo to, že ji domů jen tak nepustí, protože se Jankovi nedařilo zbavit žloutenky. Loučili jsme se proto v dosti smutné atmosféře. Když jsem pak na odchodnou políbil Míšu i kluka na čelo, polil mě studený pot. Janek byl slanej.

Míša mě pořád ujišťovala, že za Jankovo slané čelo může jen to, že ho zatím pořádně nevykoupali, a že se hodně potí v přetopeném pokoji. Aby Janka zbavili žloutenky, nechávají ho často ležet na světle před zavřeným oknem. Míša ho olizovala pravidelně a zdál se jí normální. Z novorozeneckého screeningu se naštěstí nic závažného nezjistilo. Druhé slané dítě už bychom mít nemohli.

Doma jsem to se Stelou mezitím pohodlně zvládl. Dokonce mi tolerovala i malý mejdan v pátek večer. Dorazil nás totiž podpořit kamarád Honza, se kterým jsem čtyři roky bydlel na koleji, a který se v sobotu nemohl zúčastnit oficiální pijatiky. Po večerce jsme si otevřeli víno a všechno by bývalo dopadlo dobře, kdyby se v deset hodin neobjevila ve dveřích žíznivá sousedka s další lahví. Neplánovaná bojová akce měla za následek to, že jsem usnul vsedě za stolem v obýváku a druhý den se mi rozhodně nic slavit už nechtělo. Nicméně jsem chlapec věru statečný a popral jsem se i s touto nesnází. A i ta měla nečekané rozuzlení. O půlnoci mi v tom nejlepším do hospody zavolala Míša, že je druhý den asi propustí z porodnice, protože už nemají kam ubytovávat další matky a novorozence. A tak se také stalo. Vyzvedávat rodinu z nemocnice v neděli místo oběda, ale za to s těžkou opicí je hodně drastický počin. Ve finále jsem byl ale rád, že se jim pobyt v mimo domov zbytečně neprotahoval. Od té doby jsme byli čtyři. Teď už jenom sehnat psa a tank.

Pokračování už brzy na TN.cz