Slaný cirkus očima otce, 8. část

První krize

Prožili jsme krásné první společné Vánoce a dlouhou poměrně drsnou zimu jsme zvládli bez větších komplikací. Problém nastal s oteplením na začátku března. Přitáhl jsem si z práce střevní chřipku. Doma jsem chodil s rouškou přes obličej, odstěhoval jsem se na noc z ložnice, ruce si myl dvakrát častěji. Bohužel jsem nakazil nejprve manželku, později i dcerku. U nás měla nemoc velmi krátký průběh a prakticky druhý den jsme byli v pořádku. Stela však dva dny v horečkách blinkala a nemohli jsme do ní dostat ani vodu, ani léky, ani tolik potřebnou sůl. Kritická situace. Telefonicky jsme se spojili s pediatričkou, která již měla po pracovní době. Ta nám obratem zajistila možnost hospitalizace v okresní nemocnici.

Moc nadšeni jsme nebyli, ale věděli jsme, že do Motola nás s takovouto zdravotní komplikací nepřijmou. Také jsme nechtěli ztrácet čas na dálnici. Ale hlavně jsme si vážili toho, že nám pediatrička vše předem domluvila, a že upozornila vrchní lékařku na náš zdravotní stav. Veškeré vybavení pro každodenní fungování jsme zabalili do dvou sportovních tašek a spolu s děckem v autosedačce jsme vyrazili autem do 15km vzdáleného města vzít na milost zdejší zdravotnictví.

Byl jsem v té nemocnici poprvé od té doby, co zde ležela moje matka v posledních měsících svého života. Nenáviděl jsem tu nechutně zanedbanou budovu z poloviny dvacátého století a zahraniční lékaře, především z východu, které s oblibou nechávají sloužit na příjmu, a kterým bez znalosti angličtiny nebo ruštiny nemáte šanci sdělit anamnézu. Nenáviděl jsem ty nepříjemné sestry na interně a neurologii, za to jak se k mámě tenkrát chovaly. Jednu z nich jsem dokonce přistihl, jak jakousi zmatenou babičku na oddělení pohlavkovala jak malé děcko. Protipól Motola. Posraná spádovost.

Ačkoliv jsme byli na příjmu sami, přijali nás až po hodině, kterou jsme strávili na opravdu děsivé nemocniční chodbě se špinavým přebalovacím pultem a rozpadlou židlí. Lékařka na příjmu byla oděná do barevného úboru nezvyklého střihu, o dlouho jsem si myslel, že se jedná o zdravotního klauna. Sepsání vstupních formulářů trvalo nekonečnou hodinu a půl. Jednak proto, že naše anamnéza je opravdu dlouhá a každý bod důležitý, ale hlavně proto, že lékařka byla Ukrajinka s velmi špatnou češtinou a s CF se navíc nikdy nesetkala.

Vyzvedla nás vrchní lékařka dětského oddělení a omluvila se, že nemocnice prochází rekonstrukcí a momentálně se nacházíme na provizorním místě – psychiatrii pro dospělé. Tak proto nám to prostředí připadá pochmurné a pro děti netypické. Bohužel stejně depresivní byl i pokoj, kam byla děvčata ubytována. Popraskané stěny, potrubí trčící ze zdí, původní kohoutky z padesátých let, zašlé umyvadlo a notně omlácené noční stolky a postele. Děsivé prostředí samo o sobě. Když jsme před dvěma lety shodou nešťastných náhod museli vyhledat lékařskou pomoc v Indii, měli jsme pocit, že úroveň zdravotnictví kdekoliv ve střední Evropě máme o padesát let dál. Dnes si myslím, že jsme tu někdejší zemi třetího světa regresivně dohnali. Jen se zde po chodbách neválejí zapomenutí mrzáci.   

Poprosili jsme personál o to, zda nám mohou vydesinfikovat odpad umyvadla. Dostalo se nám záporné odpovědi s tím, že něco takového jim musí ráno schválit vedení nemocnice. Vytáhl jsem tedy chloramin, který jsem prozíravě přivezl z domova a vylil ho do umyvadla. Sestra cosi zamručela a odešla. Když jsem začal vybalovat naše vybavení a Míša poprvé spustila inhalátor, seběhlo se skoro celé oddělení. Nechápavě na nás koukali, zatímco jsme jim trpělivě vysvětlovali, co a proč právě provádíme. Lékařka nám chtěla zabavit veškeré léky s tím, že oni sami musí mít přehled, co bereme, ale když jsme jí sdělili náš rozpis podávání léků, tak nám je raději ponechala. Odebrali Stelince vzorky krve a moči a poslali mě domů, protože už bylo pozdě večer.

V noci zkusili dát dceři do láhve místo mléka obyčejnou Mattonku, aby do ní dostali alespoň nějaké minerály. Ta nejenže láhev okamžitě vypila, ale řekla si i o mléko. Tadá. Od této chvíle působila už zase zdravě. Žádné zvracení a teploty, také ranní výsledky všech odběrů nic neprokázaly. A protože nemocnice jsou v našem případě spíše rizikem než přínosem, očekávali jsme, že holky pustí ihned domů. Nestalo se tak. Bohužel jakási legislativa prý praví, že pobyt na lůžkovém oddělení musí trvat minimálně 24 hodin, což nám vychází až na devátou večer a v tu dobu už nám už rovněž propuštění nedovolí, protože je zase moc pozdě. Děvčata proto musela v tomhle strašidelném zámku strávit druhou noc. Nu což. Míša dodržovala náš obvyklý režim s inhalacemi, krmením a podáváním léků naprosto autonomně bez ohledu na režim oddělení. Sestry a lékaři pouze dohlíželi a spokojili se s diagnózou lehké střevní chřipky.

Jako největší komplikací se tak ukázal systém chodu nemocnice jako takový. Míša se navíc pustila do konfliktu se samotným primářem, toho času kandidátem na senátora. Všechno způsobila velká vizita, během níž nakráčela do pokoje s primářem a vrchní lékařkou skupina dalších asi osmi lidí, převážně mladých lékařů. Byli jsme zvyklí z Motola, že v našem případě vizitu prováděla jen nezbytná delegace maximálně o dvou až třech osobách, která potom vše podstatné probrala s mediky na chodbě před pokojem. Míša jen opatrně primáře upozornila, že by toto opatření mohli zkusit také uplatnit, neboť nejenže cítí z přítomných čerstvý cigaretový kouř, ale jedna lékařka soustavně smrkala a dobrá polovina mediků byla myšlenkami stejně úplně jinde a byli tam tudíž úplně zbyteční.

Vrchní lékařka namítla, že vizita je jakýsi nedotknutelný posvátný rituál, během něhož pacient hovoří jedině, je-li tázán. Jedna mladá ambiciózní lékařka obrátila oči v sloup a dychtivě očekávala primářův rázný protiútok. Primář dlouho mlčel. Pak se k údivu všech omluvil, že je cítit kouřem právě on. Prý chápe, s čím se potýkáme a uznává, že mnohé informace jsou pro něho nové, ačkoliv mu prošlo pod rukama několik dětských pacientů s cystickou fibrózou. CF donedávna léčili pediatři v běžných nemocnicích a na specializovaná pracoviště do Prahy, Plzně nebo Brna je začali stahovat až před pár lety. Míša začala tedy vizitě vysvětlovat, co všechno moderní péče obnáší. Skupinka duchem nepřítomných lékařů raději sama odešla, mladá ambiciózní lékařka si činila podrobné poznámky. Primář pozorně naslouchal a vyptával se na podrobnosti. Na konci rozhovoru bylo z jeho očí vidět, že místo politiky by se asi měl věnovat naplno své profesi.

Po vizitě nejprve přišla na pokoj sestra a ocenila manželčin sebevražedný čin, kdy se postavila samotnému primáři, kterého na oddělení považují za posledního skutečného odborníka a profesionála, a kterého by raději viděli na primariátu nežli v senátu. Později přišla i ona horlivá mladá lékařka a dlouhé minuty se vyptávala na další podrobnosti o CF.

Pobyt v okresní nemocnici byl pro nás tedy takovou velkou zkouškou připravenosti. Za jak dlouho jsme schopni se sbalit, dopravit a co nás zhruba může čekat. Zároveň byl takovou sondou do zdravotnictví na periférii. Nedostatek peněz, motivace a neosobní přístup byl všudypřítomný. Nemůžeme mít na okrese vybavení a personál jako v Praze, to je pochopitelné. Pro začátek by stačilo, kdyby Vám lékař podal ruku a představil se. V Praze je to samozřejmostí a budí to důvěru. Primář se později do senátu nedostal, prohrál drtivě ve druhém kole s jakousi soudružkou z KSČM.