O krok napřed

Krátce po zveřejnění předchozího článku se nám ozvalo velké množství lidí. Část nabízela pomoc se sháněním pomůcek nebo dezinfekcí, část se prostě upřímně zajímala o to, jak na tom jsme. Moc děkujeme, vážíme si každého písmenka. V tuto chvíli jsme už vybaveni na několik týdnů největší krize a můžete s pomocí oslovit druhé. Čekají nás všechny těžké časy. Zachovejme si tyto lepší lidské vlastnosti.

Nic nám nechybělo. Obě děti se po dlouhém“ domácím vězení“ postupně uzdravily z virózy a mohli jsme zase společně chodit ven. Janek už odmítal jen se nechat vozit v kočárku, Stela po zimě oprášila odrážedlo a projevila touhu poznat veškeré dopravní značky. Je nelehké vysvětlovat dítěti význam značky jako zákaz stání nebo stezka pro chodce, když za každou druhou stojí auto. Stejně brzy zavládne chaos a bezpráví.

Mezi pacienty CF se mezitím v době očekávání příchodu pandemie rozjela solidární kampaň “Nosím, protože musím”, která apeluje na veřejnost, že chronicky nemocným lidem rouška zachraňuje život každý den. Bohužel právě tito lidé v tu chvíli čelili nejen akutnímu nedostatku roušek a respirátorů, ale i posměškům a někdy šikaně ze strany veřejnosti, pokud se někde v roušce objevili. Kdekdo v nich viděl nakažené koronavirem, kteří se určitě právě vrátili z lyžovačky, někdo je považoval za ovce podléhající tlaku televize Nova. Dost možná v nich spatřovali i hamouny, kteří vykoupili roušky všem ostatním, protože v tu chvíli chyběly už i lékařům a podobně ohroženým profesím.

Na všechny světonázory jsme se museli tímto vykašlat, přeci jen máme dítě v nejrizikovější skupině a bylo nutné ihned jednat. Změnili jsme taktiku. Bylo třeba sledovat vývoj v Itálii, kde denně umíraly stovky lidí a trochu předvídat možná vládní opatření.

A celkem se nám dařilo být vždy krok před ostatními. Cokoliv jsme domů pořídili, druhý den už bylo těžko k sehnání. Sanytol, Chloramin, dezinfekční ubrousky, gumové rukavice a podobné věci. Předem jsme v rodině ohlásili omezení návštěv u nás doma, sám jsem cestoval jen mezi domovem a prací.

Dále visela ve vzduchu hrozba uvalení karantény na všechny obyvatele, která by nás opět měla uzavřít na delší čas doma. Pro nás nic nového. Ano, následující krok musel logicky přijít. Stal se ze mě nenáviděný křeček. Ale solidární a s lidskou tváří jako strýček Mao. Žádný strach. Rozhodně jsme si nesyslili tuny mouky a lančmítů na úkor společnosti, ale vykonal jsem během jednoho týdne několik úplně běžných nenápadných nákupů pro čtyřčlennou rodinu. Bral jsem úplně obyčejné suroviny v rozumném množství tak, aby nám v součtu vydržely doma až tři týdny, ale také aby zbylo zboží i na ostatní. Nechtěl jsem zbytečně dráždit nebo děsit jiné zákazníky, ale hlavním cílem bylo připravit se na příchod hlavní vlny nákupní horečky. Neměl jsem strach, že by měl nastat nedostatek zboží v obchodech, ale v davu tou dobou už mohou být i nakažení. Snad naši situaci pochopíte. Jeden kolega z práce je nadšeným Prepperem a je, pravda, trochu dál. Ten už se nadšeně učí vyrábět oštěpy a luky.

Jeden krizový krok vlády jsem však podcenil: uzavření všech hospod a barů. Opomněl jsem si do zásoby nakoupit pivo a rozhodl se tak nechtěně čelit přicházející apokalypse bez zrzavého alkoholu. Navíc, jak jsem pochopil z americké filmové produkce, po zániku civilizace bude zřejmě hlavní boj sveden o poslední sklenici burákového másla a na buráky mám beztak alergii.

V práci se situace vyvíjela takto. Firma se frajersky rozhodla proplácet první dva týdny karantény za 100 % platu, po čemž dva kolegové ochotně skočili hned s první várkou navrátilců z Alp. Můj šéf si vzal volno, aby doléčil obyčejnou rýmičku a já zaskočil na jeho teplé místo. Nevýhodou jeho postu byla větší zodpovědnost, ale odteď jsem nemusel být v přímém kontaktu s mnoha lidmi, zejména s cizinci, kteří přijížděli k nám za prací z rizikových zemí. Většina pracovních porad však nebyla zrušena. Na skladě se mi sice podařilo objevit několik posledních kusů respirátorů pro naši směnu, bohužel s dodávkou možná až za měsíc. Firma šla ruku v ruce s nařízeními vlády, ale žádný odvážnější krok však nepodnikla. Vlastně nám uklizečky jednorázově naplnily dávkovače na toaletách čímsi, co mělo připomínat antibakteriální mýdlo. Všichni jsme si uvědomovali, že pokud se mezi nás nákaza dostane, může dojít k ohrožení dodávky elektřiny v zemi a mimochodem i tepla pro třicet tisíc obyvatel dvou nejbližších měst. Nebo nás naopak včas izolují od nemocných i od rodin a chuděra Míša zůstane na všechno sama.

Přesně v polovině března ohlásila vláda přes 250 prokazatelně nakažených a zavřela méně důležité obchody. Dosud žádné úmrtí. To máme osoby pouze otestované, ale kolik jich může být neotestovaných? Přikročil jsem k další fázi: mezi lidi pouze v roušce. A tak v neděli 15.3. vstoupil do svého oblíbeného supermarketu maskovaný muž. Zřejmě první osoba s respirátorem, kterou od ohlášení epidemie lidé z malého města viděli. Byl to malý krok pro člověka, ale velký šok pro lidstvo. Byl jsem středem pozornosti, asi jako kdybych se schovával za maskou čerta. Lidé se za mnou otáčeli, šuškali si, ušklíbali se. Nikdo se nesmál, nikdo v panice neutíkal. V očích měli určitý neklid. Počkat. To byl regulérní strach. Nikdo se na mě netlačil. Prodavačka se také snad poprvé neusmívala. Pravděpodobně jí docházelo, že to ona je tady nechráněná. Ruce se mi v gumových rukavicích solidně rozklepaly, cítil jsem ty bodavé pohledy a rychle zmizel k autu. Byl to hrozný pocit. Tak takto se musí teď cítit všichni ti nemocní nebo Darth Vader.

Ještě jsem však potřeboval doplnit spíž o několik zásadních potravin. Už pár let neumím docela dobře fungovat bez asijské kuchyně, pro kterou mohu v okolí pořídit autentické suroviny jen na jediném místě. V dobře skrytém vietnamském obchodu, kterému přezdívám „Malá Sapa“. Není to žádná klasická večerka, slouží převážně vietnamské komunitě a na Čecha zde narazím málokdy. Zvenčí vůbec není poznat, že se jedná o krámek a uvnitř bývá až tajemné šero. Také prodavačky umějí méně Česky než v jiných kšeftech, ale seženou cokoliv. Jenomže tentokrát jsem zde nebyl v menšině. Po nezvykle plném parkovišti se šoural dav bledých tváří s desetikilovými pytli rýže. Na dveřích viselo upozornění, že obsluha z důvodu bezpečnosti nás všech nosí roušky. Vstoupil jsem tedy také v roušce očekávaje další nepříjemné pohledy a pocity. Jenomže ono bylo tady všechno právě naopak. Obě prodavačky byly ze mne naprosto nadšené. Prý jsem byl jejich první český zákazník v roušce, za což mi nekonečně děkovaly. V Asii jsem se vždycky cítil lépe než doma a tento zodpovědný přístup k hygieně mi imponuje. Jasně, že často skladují i potraviny, o jejichž nezávadnosti pochybuje i Kostelecký panáček žeroucí párek. Ale jejich disciplínu bychom teď v boji s šířením viru sakra potřebovali.

Před obchodem se zatím odehrávala jiná zajímavá scénka. Zřejmě manželský bílý pár se o čemsi vášnivě dohadoval. Do toho jsem se jim zjevil s nákupem ve dveřích a rouškou na ksichtě. Mlčky mě pozorovali nastoupit do auta. Ve zpětném zrcátku jsem z jejich gest vyčetl zhruba tento rozhovor: „Vidělas? Taky jí měl. Tak si ji koukej nasadit a upaluj nakoupit!“. Oba si nasadili masku a zalezli do krámku.

Uklidnil jsem se. Ono to půjde. To já jednám správně. Třeba za týden budou všichni blbě čumět na lidi bez roušek. Za šest hodit vláda vyhlásila karanténu na celou republiku a snad každá třetí žena zasedla k šicímu stroji, aby podomácku vyrobenou rouškou vybavila své nejbliží.

Ta naše korona česká

Když se v lednu roku 2020 objevily první zmínky o výskytu koronaviru v Číně, nevěnoval jsem těmto zprávám větší význam. Náznaky vzniku epidemie se ve světě obecně objevují v posledních letech často, ale málokdy dorazí až do Čech. Prostě další prasečí nebo ptačí chřipka, další SARS. Většinou se o takový problém začnu zajímat až ve chvíli, kdy se mi v pracovní poště objeví výzva k očkování. S kolegy v práci patříme kupodivu mezi strategické zaměstnance energetiky, kteří by měli zajistit chod světa i po jeho zániku. Proti prasečí chřipce jsem očkování odmítl, protože epidemie skončila dříve, než vůbec začala a necelých 700 000 nakoupených vakcín letělo tenkrát do koše. U spalniček v loňském roce byla situace odlišná. Ty se u nás skutečně začaly šířit. Jednak díky bezohlednosti odpůrců očkování, ale i kvůli poklesu množství protilátek u některých generací již dříve očkovaných lidí. Protože patřím do té druhé skupiny, nechal jsem si nejprve udělat test na protilátky. Očkování mi bylo následně doporučeno a já neváhal ani minutu. Stela totiž dosud očkovaná živou vakcínou nebyla z důvodu slabé imunity a nerad bych ji sám ohrozil.

Na začátku března jsem si všiml, že poslední dva lidé, kteří se k tématu nákazy koronavirem ještě nevyjádřili, jsem já a Jirka Pomeje. Až potom jsem s hrůzou zjistil, že Jiří je už rok po smrti. Já se ale k vysvětlení našeho postoje snad tímto dostanu.  

Stelče může šeredně ublížit i obyčejná sezónní chřipka, která je mimochodem obecně mnohem nebezpečnější než ten nový koronavirus, takže epidemiologická omezení zažíváme neustále. Zásobu roušek doplňujeme jednou ročně, čistící a desinfekční prostředky skoro každý měsíc. Komunita kolem nemocných CF se na rozdíl od většinové zdravé populace chovala dlouho střízlivě, protože jsme zkrátka asi zvyklí. Určitý neklid jsem zaregistroval až ve chvíli, kdy výrobce roušek z nanovlákna oznámil, že zaznamenal mnohonásobně vyšší poptávku, než dokáže zajistit. A prý dokonce zájemci začali masově zneužívat speciální slevový kód pro pacienty s CF, který se tímto ruší. Zda se skutečně objevily takové lidské hyeny nebo jen výrobce chtěl z dané situace vytěžit maximum, není jisté. Jsme Češi, takže asi obojí. Naštěstí jsme stihli vyřídit letošní objednávku ještě před tímto krokem. Ne všichni ale měli to štěstí. Tou dobou již společností zahýbala panika a o obyčejné roušky či respirátory byl neskutečný zájem. Míša viděla pozitivně ten fakt, že se je lidi alespoň naučí používat a naše rodina nebude považována za blázny, a také Stelinka si bude připadat chvíli normálně. Bohužel se tento zdravotnický materiál krátce na to přestal dostávat k potřebným lidem.

Naše paní lékárnice nám prozíravě schovala pod pultem kilový Chloramin a desinfekční tablety. Prý si už pro desinfekci jezdí jeden člověk až z Prahy. Teď raději nikde nevyprávím, že tyhle věci kupujeme primárně proto, abychom je doma vylili do odpadu. Je pravdou, že gel na ruce jsme neviděli v drogériích už přes měsíc a babička nám musela věnovat její poslední půllitrový zásobník. Je hrozně fajn, že na nás všichni ti lidé myslí.   

Počáteční mediální masáž se nám vlastně vyhnula, protože jsme trávili týden v Jizerských horách s partou kamarádů a jejich dětmi. Bohužel jsme si skoro všichni včetně Stelinky přivezli dráždivý kašel a virózu. První antibiotika jí nezabrala ani po dvou týdnech. Pediatrička po konzultaci s Motolem předepsala na další dva týdny jiná antibiotika, která jsou ovšem dlouhodobě ve výpadku a neexistuje za ně adekvátní náhrada. První dávku jsem sehnal ještě přes šikovnou kamarádku Petru, ale o týden později už jejich systém nevyhledal v okruhu 100 km ani ťuk. Musel jsem tedy objíždět postupně všechny lékárny z jiných sítí. A tehdy jsem se tváří v tvář střetl s opravdovým šílenstvím. Přestože v každé lékárně viselo upozornění, že roušky a respirátory nemají, lidé stáli fronty alespoň na dotaz na ně. A aby neměli pocit, že odcházejí s prázdnou, kupovali si alespoň předražená mýdla nebo vitamíny. A lékáren jsem ten den navštívil opravdu hodně. Velká nemocniční lékárna sice naše antibiotika měla, ale pouze pro potřeby pacientů v nemocnici. Musel jsem změnit taktiku a zkusil štěstí v zapadlé lékárně mimo provařené sítě nebo nákupní centra. A vyšlo to. Vítězoslavně jsem se prodral davem poptávačů s poslední lahvičkou v ruce a zamířil ještě do supermarketu, kde jsem tušil další dobrodružství.     

Po prvním výskytu viru v Itálii národ začal hromadně skupovat těstoviny, mouku, konzervy a největší italské hity tria Damichi. V našem bohem zapomenutém okrese se kupodivu obyvatelé zachovali celkem kultivovaně a vyprázdnili pouze regály s brambůrky. K mému úžasu nikdo nekřečkoval ani mouku ani čistící prostředky. Nebyly v akci. O zlepšení hygienických návyků mezi lidmi se nedá hovořit. Pečivo v obchodě beze studu prohrabují holou rukou, vesele si kýchají na pozdrav a roušku stále nosí jen naše dcera. A lidé na nás pořád blbě čumí. Nikdo se nás nezeptá na důvod. Vlastně bych uvítal, kdyby se teď všichni na dva měsíce zavřeli doma, křečci by žrali po celou dobu jen chalupářský guláš nebo mouku a byl by chvíli klid. Ono je totiž úplně jedno, jestli jsme byli v italských Benátkách nebo v Benátkách nad Jizerou. Jednou jsme se rozhodli prožít jarní prázdniny jako normální lidi a teď jsme kvůli tomu už měsíc doma zavřeni v izolaci.

V práci rovněž zavládlo napětí. Vakcína zatím není k dostání, ale havarijní štáby denně zasedají a úkolují. Jeden den školím kolegy o správném mytí rukou a čištění klávesnice, druhý den počítám, kolik nás smí onemocnět. Není to legrace. Vláda totiž kalkuluje v krajním případě s třetinovými ztrátami. Respektive že až třetina obyvatel během příštích měsíců onemocní nebo bude v karanténě. Někdo prý dokonce navrhoval, že během největší krize budeme nepřetržitě izolováni v práci od okolního světa.  

Ačkoliv věřím, že se jednou příroda nasere a sama si nějakým způsobem vyřeší problém s přelidněním a důchodovou reformou, teď ale rozhodně nepropadáme panice. Korona se zatím šíří pouze jako internetový virus. Vídáme podivné hysterické výjevy, kdy například jedna dáma nabádala k desinfikování tlapiček kočičkám a pejskům, neboť Češi prý mají ve zvyku plivat na zem. Pokud má ta paní doma doma kocourka, jakým býval Macek sestřenice Martiny, bude ošetření tlapiček zaručeně to poslední, co v životě udělá. Jiní zeměpisci by preventivně uzavřeli státní hranici s Itálií.

Bez ohledu na to, jak bude nakonec virus nebezpečný a kolik obětí přinese, bude zajímavé pozorovat dění ve společnosti. Média, sociální sítě a mimořádné tiskové konference surikat v kravatách nás rozloží dávno předtím, než se daný problém dostaví. Pokud se vůbec dostaví. Jako ty miliony běženců, kteří nikdy nepřišli. Tenhle proces otestuje nejen naši připravenost, ale dozvíme se hodně o sobě samých.

Teď máte jedinečnou možnost částečně nahlédnout na chvíli do našich životů. Cítíte se nesví, pokud vedle vás někdo kýchá? Sháníte marně léky nebo zdravotnický materiál, o kterém jste doteď neslyšeli? Myslíte při jízdě „mastnou tyčí“ na gel, který jste nechali doma? Obáváte se, že budete muset na poslední chvíli zrušit dovolenou? Váháte, zda navštívíte divadlo, hokejový zápas nebo jinou akci s větším počtem lidí? Bojíte se, že nákazou ohrozíte vážně nemocnou babičku? Rušíte návštěvy u příbuzných, protože má strýček zvýšenou teplotu? Obáváte se umístit děti do školky? Cítíte pohledy lidí, pokud hlasitě kašlete na veřejnosti nebo když vyjdete ven v roušce? Tak to jste na tom stejně jako my. Za pár měsíců se Vaše životy vrátí do normálních kolejí. Pro nás je tohle běžný standard. Až budete stát zase frontu na roušky, myslete také na to, že existují lidé, kteří potřebují zdravotnické pomůcky více nežli jiní. A pokud někdy dorazíme třeba na oslavu Vašich narozenin, tak vězte, že Vás máme opravdu rádi, protože jsme se dobrovolně rozhodli riskovat daleko víc, než jen trapné chvíle při tancování Mašinky.

Podruhé do Chorvatska a poprvé pod stan

Také letos jsme se podívali na tři týdny k moři do Jugošky. Lokality pro ubytování jsme si nastavili pouze dvě, abychom se nemuseli složitě stěhovat. Vloni jsme objevovali Istrii směrem z východu na západ, tentokrát to proběhlo ze severu na jih. Městečko Moščenička Draga jsme si vytipovali už vloni a apartmán nám doporučil přímo Honza z Liberce, který nás s rodinou na témže místě o pár dnů později vystřídá. Dvoupokojový apartmán měl vše, co k životu potřebujeme a díky pračce jsme si s sebou zabalili jen minimum věcí. Na všechno ostatní posloužil Konzum v uličce hned pod námi. S dětmi a kočárkem stačilo sejít pár schodů a byli jsme na hned na pláži, v obchodě nebo na zmrzlině. Stela spala s Míšou v ložnici, Jankovi paní domácí zapůjčila dětskou postýlku, já měl k dispozici pohodlný dvojitý rozkládací gauč.

Stelince ozdravný mořský vzduch uvolňoval dýchací cesty tak dokonale, že i několikrát denně zvracela hleny. Pračka se prakticky nezastavila. První dny byla ještě chladnější voda, což dětem vůbec nevadilo a cachtaly se, až měly modré pusy. Na výlety jsme museli vyrážet autem, protože městečko bylo od světa odříznuté terénem nevhodným pro kočárek. Pomohl nám i geocaching, který nás spolehlivě zaváděl do zajímavých končin. Sám jsem navíc vstával se svítáním a na těžko přístupná místa jsem vybíhal už dvě hodiny před budíčkem zbytku rodiny. Dostával jsem takto do jeskyní, na vrcholky hor, na krásné vyhlídky a do menších osad, takže jsem si i rodinnou dovolenou užil i v trochu dobrodružnějším duchu.

Opravdu velkou smůlu jsme si vybrali hned první týden. Chorvatský způsob parkování na omezeném prostoru příliš nepřeje dlouhým vozům. Sice jsem alibisticky požádal Míšu o spolupráci při otáčení na parkovišti, ta mě ale zcela zákeřně navigovala přímo na zábradlí. Nacouval jsem zadním bokem na kovový hranol tak nešťastně, že jsem zcela prorazil plechovou karosérii vedle víčka nádrže. Havarijní pojistka by toto měla po návratu domů pokrýt, a i když mě tenhle ošklivý šrám na prakticky novém autě hodně bolel, nenechal jsem si zkazit dovolenou a raději jsem si auto moc neprohlížel. Snad to neupoutá pozornost policistů, kteří od letoška hodně zpřísnili přístup ke kontrolám českých řidičů.

Po pár dnech se do apartmánu nad námi ubytoval německy mluvící pár se zhruba ročním batoletem. Hned první noc se shora ozvala těžká rána, pak rychlé kroky a následoval zoufalý dětský pláč. Určitě jim děcko spadlo na zem, napadlo nás. Taky že ano. Spadlo z postele. Sice si asi žádné zranění nezpůsobilo, následky to však mělo překvapivé. A paradoxně jsem to odnesl já. Nová sousedka na mě hned ráno mezi dveřmi spustila takový kulomet slov, že jsem si ani neuvědomil, že na mě huláká vlastně slovensky a já jí odpovídám anglicky. To se mi v zahraničí stává. Člověk není naladěn na češtinu a chvilku trvá, než to v mozku přepne. V zásadě jí šlo o to, že by se jim líbil náš apartmán v nižším patře, ale hlavně dětská postýlka, kterou jsme si rezervovali půl roku dopředu. A věta: „Kedy sa teda hodláte odsťahovat?“ zněla stejně arogantně jako tón, kterým na mě od začátku udeřila. Vlastně to byla jediná otázka, neboť všechny ostatní věty byly spíše rozkazovací. Můžu snad já za to, že si vybrali pokoj v patře a nepožádali paní domácí o postýlku? Ta jim prý nabídla, že se můžou přestěhovat za pár dní do apartmánu přímo v jejich rodinném domku. Oni by to ale měli dál k moři. Sousedce bylo jedno, že máme úplně stejně staré batole a druhé dítě k tomu. My se pokoje nevzdáme, ani kdyby nás hezky poprosila. Asi se do hlavy uhodila ona. Bylo mi i líto, jakým způsobem se vyjadřovala o paní majitelce, která na nás byla vždy milá a co chvíli nám přinesla něco ze své zahrádky. Vlastně nám nabízela, že vzhledem k nepřízni počasí nás nechají klidně ubytované zdarma i celý další týden a na méně praktické schodiště do ulice nás upozornila v e-mailu předem. Sousedka Slovenka nás od té chvíle při náhodném setkání venku přehlížela a zdravili jsme se jen s jejím německým přítelem, který byl na rozdíl od ní milý a sympatický. I když se za pár dní už krásně oteplilo, naši hraběcí sousedé trávili dovolenou jen na zahrádce místní restaurace.

My jsme se váleli dál na pláži, kde nám Stela zdrhala pořád do vody a Janek cucal slané kamení. Nedalo se s nimi zajít ani na kávu, protože byli neskutečně akční a nevydrželi sedět v klidu. Na večeři jsme se vypravili jen jednou, když Janek usnul v kočáře a Stelu na chvíli zabavily omalovánky. Těšili jsme se, že na příštím ubytování budeme společně už s babičkou a dědou, kteří jistě rádi děti tu a tam pohlídají.

Po deseti dnech jsme se podle plánu přemístili na jižní cíp Istrie do řitě světa jménem Ravni, kterou jsme si vybrali kvůli opěvovaným fotogenickým plážím poněkud divočejšího rázu, ale hlavně kvůli půvabnému, ale zároveň cenově příjemnému ubytování s výhledem na Kvarnerský záliv. A také nás lákala zahrada se spoustou klouzaček, houpaček a podobných blbostí pro děti. Vůbec nám nevadilo, že u moře nebyla žádná promenáda, obchody nebo restaurace. Horší už bylo, že jediný obchod ve vsi procházel zrovna rekonstrukcí a na nákupy jsme museli jezdit dvacet minut autem do nejbližšího města Labinu. Také ono ubytování nebylo zdaleka tak přitažlivé, jak majitelé prezentovali na internetu. Okolí domu připomínalo vrakoviště, náš apartmán nám předali vyloženě špinavý, navíc se ukázalo, že ložnici a obývák máme do patra po hodně strmých schodech a rozhodně nemůžeme nechat děti pohybovat se samostatně po apartmánu. Zahrada byla pro děti doslova nebezpečná. K čemu tam měli všechny ty atrakce, když hned vedle mohlo dítě spadnout ze dvoumetrové zídky bez zábradlí nebo se poranit o poházené nářadí a všemožné harampádí. Pro Stelu bylo největším nebezpečím velká spousta květináčů a podobných nádob se stojatou hnijící vodou. Někomu se tady povedlo toto místo správně nafotit. Zaráželo nás, kolik pozitivních recenzí dosud dostalo. Ani jídlo jsme nemohli nechat chvíli bez dozoru, neboť o něj měly zájem všudypřítomné kočky. Babička s dědou byli pozitivně naladěni a zkusili jsme dát Ravni šanci. Jen to prostředí jsme si museli nejprve trochu poupravit k obrazu svému. Nebezpečná místa jsme zahradili a dětem jsme se museli věnovat fakt nepřetržitě.

Děda se pár týdnů před odjezdem na dovolenou rozhodl, že podnikne pětidenní dobrodružnou cyklistickou výpravu po jižních Čechách, která však skončila už po dvaceti minutách na železničním přejezdu pádem z kola do kolejiště, zlomenou nohou v krčku a operací v nemocnici tři sta kilometrů od domova. Zázrakem se stihl dát dohromady do té míry, aby s námi mohl k moři odjet. Babička se tak musela věnovat hlavně péči o něho a na děti neměla tolik času, kolik jsme si původně slibovali. Byl s námi naštěstí ještě dědův syn s manželkou a dvouletou dcerkou, takže jsme my i Stela měli k sobě vrstevníky do party.   

Výhled na zátoku z horního patra byl kupodivu hezký jako na fotkách. A také kamenité a skalnaté pláže s modrou průzračnou vodou nás nadchly. Skály a velké kameny rozdělovaly pobřeží na mnoho maličkých lagun, takže skoro každá rodina mohla mít svou malou soukromou pláž vhodnou i pro nejmenší. I šnorchlování tady mělo smysl. A hlavně jsme zde několikrát měli možnost spatřit opravdové volně žijící delfíny. Slibovali nám je už při potápění v Thajsku, v Egyptě nebo na Filipínách. Marně. A teď jsme je vídali v obyčejném Chorvatsku. Tohle místo mělo zkrátka něco do sebe, proto jsme po třetím dnu už neřešili negativní pocity z ubytování. Udělali jsme si naše dny hezké. Já zase vstával před snídaní a vybíhal za adrenalinovými zážitky. Dny jsme pak většinou trávili zábavou u vody a večer jsme společně popíjeli na terase.

Na pláži si nás museli všichni pamatovat. Jednak kvůli dědovi, který se do moře musel přes kamení a skály plazit, ale hlavně kvůli Stele, která vždycky po příchodu na všechny volala: „Ahoj bloučkové, Telinka se vypinkala a de do može!“. A hned šla do može, ze kterého nepřestala hulákat: „Telinka se koupe v moži! A s tatínkem! A s bláškou a maminkou! A plave s babí a dědou a s paní a s pánem.“ Z vody jsme ji museli lovit násilím, aby se nám nepodchladila. Jen jednou chtěla ven sama, protože ji smetla nečekaně velká vlna a napila se. Tříštící se vlny o skály byly užitečné, fungovaly jako celodenní inhalace. Janek se nechal vozit v nafukovacím kruhu na vlnách, jenom se tak v klidu usmíval a bylo mu všechno jedno. V mezičase koupání se nechával milostivě kojit nebo vyspával v kočárku. Několikrát jsme museli děti evakuovat z pláže před mraky prachu, protože nám místní dělníci úplně nepochopitelně a bez předchozího varování vysypávali celé tatrovky štěrku hned vedle našeho ležení. Nečekali ani než odjedu s kočárkem. Byli schopni to klidně vysypat i na nás a s kamennými výrazy jen tak krčili rameny, i když jsem na ně spolu s ostatními turisty sprostě křičel.

Dvakrát jsme si vyjeli na výlet za památkami i nákupy. Návštěvu historického města jménem Pula nám zpestřil náš děda, který se tvrdě odhodlal, že pěšky pokoří místní rybí trh. Brázdil do pozdního odpoledne přískoky o berlích trpělivě centrum křížem krážem nedbaje našich připomínek, že podle všech internetových průvodců bývá trh otevřen pouze ráno. Rybí trh nakonec skutečně objevil, ale samozřejmě zavřený. Předposlední večer jsme strávili s Míšou sami ochutnávkou vína v Labinské galerii Negri. Nějak mi nedošlo, že jsme tam byli vozem a já pak musel řídit. Chorvatské zákony naštěstí tolerují půl promile, tak jsem cestu zpět do Ravni s menší obavou, ale bez problémů risknul. 

Návrat domů z Chorvatska opět za moc nestál. Dobrou volbou se ukázalo realizovat trasu přes Německo a vyhnuli jsme se tak českým dálnicím a řidičům. Bohužel vlna veder zasáhla celou Evropu, tudíž jsme se před vysokými teplotami neschovali ani v Alpách. A cestování přes den se nelíbí ani dětem, ani dospělým. Janek prakticky od Mnichova plakal, Stela nechtěla ani jíst, ani pít. V Čechách bylo paradoxně tepleji než u moře. Všem dětem se po příjezdu objevily po celém těle četné pupínky, které zprvu vypadaly jako neštovice nebo kousance od štěnic. Mohly za ně ale komáři, kteří se v celém Chorvatsku ke konci našeho pobytu přemnožili, jak jsme vyčetli z internetu. Další nepříjemností byli dva nechutní švábi, které Míša doma objevila a celkem překvapivě i úspěšně zabila. Pravděpodobně jsme si je přivezli jako suvenýr z Ravni, ale nestihli se nám rozmnožit, protože do připravených návnad, které jsem narychlo koupil, se už žádný další nechytil.

Ze všeho nejhorší ale byla zpráva z autoservisu, kam jsem dal auto po nepovedeném parkovacím manévru opravit. V servisu přišli na to, že naše auto bylo již v minulosti těžce bourané a dost fušérským způsobem opravené. Šikovné české ručičky však dovedou zamaskovat ledacos, proradný obchodník ví, jak odvést pozornost zákazníka od podezřelých maličkostí a vyčůrané mozky právníků dokážou zformulovat kupní smlouvu tak, že po roce od koupě takto „nehavarovaného“ vozu už nemáme šanci vymáhat cokoliv zpět. Alespoň vím, že si příště v jednom renomovaném autosalónu s klokanem ve znaku rozhodně auto nekoupím.   

Stela někdy před půl rokem dostala takový maličký růžový dětský stan na hraní, který jsem jí postavil do rohu pokojíčku. Okamžitě si do něho nastěhovala pár plyšáků a sama se rozhodla v něm občas přes noc přespat. Když jsem se jí zeptal, zda by si chtěla zkusit někdy spát i venku, tak s radostí souhlasila. Na půdě jsem vyhrabal stan pro čtyři lidi, který jsme si někdy před pěti lety dopřáli k Vánocům, ale dosud jsme ho paradoxně ani nerozbalili. Chyba. Nejdřív jsem přišel na to, že nám chybí všechny kolíky, ale zase máme dvě sady šňůr. Následně jsem si ze zvědavosti přečetl uživatelské recenze. Chyba číslo dvě. S odstupem času si všichni majitelé stěžovali, že do stanu prší a podlážka někdy prosakuje. Naštěstí se tyto problémy dají řešit. Dokoupil jsem sadu kolíků, impregnaci ve spreji a pro Stelu její první opravdický outdoorový spacák s nafukovací karimatkou. A Stela byla ze své první výbavy naprosto nadšená.

Stan jsem postavil na zahradě a počkal pár dní na teplejší noc. Stela nejprve celý den machrovala, že se nebojí spát venku, ale když přišlo na lámání chleba, přála si večer raději zůstat v pokojíčku. Netlačil jsem na ni a odložil akci na jindy. Stela je však bytost trochu komplikovanější. Když se ještě téže noci jako obvykle probudila na mléko, trvala na tom, že musíme do rána přečkat ve stanu. A tak se také stalo. Míša ani neslyšela, že jsme se přestěhovali i s panenkou Anežkou. Stela byla pár minut po zaplutí do spacáku úplně vyjevená z nočních zvuků, ale překvapivě brzy usnula. Ráno nás vzbudil brzký východ slunce a auta projíždějící ulicí. Stela byla sama překvapená, kde se ve stanu vlastně vzala, ale byla vážně šťastná. O svém zážitku hned emotivně vyprávěla babičce, která se u nás cestou do práce zastavila.

O dalším výletu bylo záhy rozhodnuto. Babička za pár dní odjížděla s velkou partou přátel do kempu v Třeboni a my se k nim na víkend i s oběma dětmi přidali. Děda s babičkou bydleli v chatce s elektřinou, takže zázemí na inhalace a krmení jsme měli dostačující, jinak celá rodina spala pod stanem. Kemp byl celkem slušně vybavený, a kdyby došlo k problémům, mohli jsme se prostě sebrat a odjet domů. Sociální zařízení bylo od nás bezpečně vzdálené, což je sice dobré jako prevence před možným zdrojem bakterií, ale trochu nepraktické pro časté běhání s plným nočníkem a k pravidelnému mytí inhalátoru a rehabilitačních pomůcek. Také rybník, na jehož břehu se chatky nacházely, nebyl v našem případě úplně vhodný. Naštěstí bylo ten víkend poměrně chladné počasí a nikdo se nekoupal.  

Byl to hodně náročný víkend. Stela i Janek si krásně užili své první stanování a vůbec jim nevadilo spát venku i přestože prakticky nám celá sobota propršela. V partě byla další čtyři děcka podobného věku, takže největší problém byl donutit Stelu v klidu poctivě nainhalovat nebo se pořádně najíst. Bylo jí všude plno a Janek se taky začal hlásit o svá práva a nechtělo se mu už jen tak sedět v kočárku. Také je složité sladit program v partě bezmála třiceti lidí, kdy každý přijel s úplně odlišnou představou o náplni dovolené. I tuto výzvu jsme nakonec zvládli. Tradičně jsem vstával s východem slunce, abych se proběhl po okolí. Dny jsme pak v rodičovské frakci zcela přizpůsobili potřebám dětského gangu, zatímco zbytek sportoval na kolech nebo vysedával v hospodě. Hodně nám pomohla ochotná kamarádka Lucka, kterou si postupně zaučujeme na hlídání našich dětí.

Večery v českých kempech bohužel přestávají být úplně vhodné pro rodiny s malými dětmi. Do ranních hodin se kolem stanů potácejí opilci a táborákové brnkálisty vytlačily klávesové taneční zábavy. Agrometalové hity od Kabátů na hudebním podkladu ala Michal David bych osobně pouštěl lidem jen na lékařský předpis. Ani převážně smažená strava z místní vývařovny člověku slunce do duše zrovna moc nepřináší. Objevili jsme ale úplně báječnou indickou restauraci v centru města, kde jsme byli skoro sami a kde nikomu nevadila naše smečka divokých malých lidí. Třeboň je opravdu krásná, ale asi jen tak do sedmé hodiny ranní. Potom se ze všech stran vyrojí davy turistů, cyklistů a nově díky elektrokolům i bytostí, které by se jinak do přírody nepodívaly. Obchodníci postaví na náměstí stánky s okultními předměty, turistický vláček se kyvadlově přesouvá po hrázi rybníka Svět, který navíc brázdí i obrovské parníky a celý genius loci Třeboně odchází kamsi do pozadí. Hlavní je, že nás nerozhází žádný podobný diskomfort a děti tenhle typ dovolené taky baví.

Život ve čtyřech nám sluší

Janek byl nenáročné miminko, stačilo mu pouze jídlo, čistá plenka a maminka. Máme ho totiž za odměnu a za všechny ty předchozí útrapy. Dalo se očekávat takových deset měsíců pohody, než se začne samostatně pohybovat, padat na kebuli, zavírat si prsty do šuplíku nebo strkat hlavu do záchodu. Dokud je to ležák, zlobit nás můžou maximálně klubající se zoubky nebo bolavé bříško. Doteď ho trápil jenom zánět v obou očích. Mastička od pediatričky ani po několika týdnech nezabírala a oči vesele hnisaly. Museli jsme tedy vyhledat odborníka. Objednat dítě na výplach očních kanálků je asi tak jednoduché jako dostat Miloše Zemana na návštěvu do Bílého domu. Na stránkách okresní nemocnice je uvedeno telefonní číslo, na kterém vám sdělí číslo jiné (pokud se vůbec dovoláte). Na tom jiném čísle vám stejný hlas sdělí, že objednávky na vyšetření přijímají pouze v ranních hodinách. Pokud se dovoláte následně v ranních hodinách, sdělí vám tentýž hlas, že se na prvotní vyšetření objednat nelze. Ale můžete dorazit osobně a doufat, že se na vás během dne dostane. A péče o vážně nemocné dítě není dostatečným důvodem pro jakoukoliv výjimku. Tak nás na vyšetření vzali jen díky pochopení ostatních pacientů v čekárně. Na samotný výplach kanálků jsme se už objednávat naopak museli. Naštěstí procedury zabraly a zánětů Janka nadobro zbavily.

Stela na tom byla zdravotně hůře než vloni. Od podzimu do jara byla několikrát na antibiotikách, pořád se jí vracela viróza a zlatý stafylokok ve sputu přežíval. Co jiné děti vyleží za dva dny, jí trvá dva týdny. Téměř vždy máme doma záložní skleničku s antibiotiky pro případ nouze. Pravidelně nám pomáhá v krizi kamarádova sestra Petra z jedné komerční lékárny, která sice nemá vlastní laboratoř, ale funguje i o víkendech a síť jejich poboček nám umožňuje sehnat i léky, které jsou u nás momentálně nedostupné. Petra nás i včas upozorňuje na výpadky v distribuci léků a vůbec nemá problém nám umíchat i antibiotika, které jsme si koupili předtím jinde.

Hyperprotektivními rodiči jsme dál. Vlastně jsme doteď nevynechali jedinou inhalaci. Jsou dny, kdy se nechce inhalovat nebo rehabilitovat ani dítěti ani nám. Jednou se chcete trochu vyspat, jindy jste po náročném výletě nebo vás kamarádi přemlouvají, ať ještě chvíli posedíte u grilu. Nic takového pro nás neexistuje. A Stela se zatím nebrání ani inhalacím ani nepříjemnému odsávání, přestože při něm vždy pláče. Několikrát se v komunitě CF pacientů i rodičů řešil spor o dodržování všech těch hygienických pravidel. Zejména starší pacienti a jejich rodiče považují současná doporučení za zbytečně přísná a rodiče malých dětí za nastavený režim často kritizují. Naposledy se takto pohádali rodiče dvou generací pacientů o možnosti požádat si o jeden vyčleněný udržovaný záchod na základní škole. Argumentů pro a proti měly obě strany mnoho. Jedno ale mají všichni ti rodiče společné. Každý chce dělat pro své děti maximum. Před deseti nebo dvaceti lety se nevědělo o všech rizicích a seznam preventivních opatření byl rozhodně kratší. Věřím, že kdyby byla v minulosti všechna doporučení v dnešním rozsahu, snažili by se je dodržet rodiče už tehdy. Nově třeba v zahraničí považují za vhodné dezinfikovat pravidelně i vodovodní baterie a sprchové hlavice.  

Psychicky na tom byla Stela malinko líp, jenom několik týdnů nevěděla, kde chce spát a každou noc i několikrát cestovala mezi pokojíčkem a ložnicí. Když se sejde celá rodina pod jednou dekou, je to ten nejkrásnější pocit bezpečí na světě, ale trvá jen pár minut, protože pak se děti začnou roztahovat a tatínek zpravidla končí na gauči v obýváku. Horší projevy chování přicházejí na Stelinku vždy se zhoršením zdravotního stavu. Zkrátka když jí není dobře, přestává být hodnou holčičkou. Její „autismus“ se dál projevoval především smyslem pro pořádek. Netvrdím, že by sama někdy chtěla uklízet, ale vyžadovala, aby každá věc bývala, pokud možno, na stejném místě a ihned. Konečně si ale také dokázala říci, co ji vlastně trápí. Také jsme nemohli přehlédnout, že pokud zrovna nespí, nevydrží mlčet déle než dvacet sekund. Vlastně je hrozně užvaněná a bezprostřední, což vede ke spoustě humorných situací. Třeba když děda o Vánocích rozbalil pod stromečkem kus nějakého fajnového sušeného masa, začala hulákat: „To je pés!“ Někdy mě jakožto introverta až štve, kolik kontaktů s cizími lidmi díky ní venku navážeme. Musí si s každým povídat. S bezdomovci konzultuje kvalitu jejich piva, v čekárně u pediatričky jednou přítomným maminkám uvařila fiktivní kávu a nutila mě si s nimi dokola připíjet na zdraví.    

Stela se ze dne na den sama rozhodla, že už je dost veliká na to, aby chodila na nočník a od té doby si o něj vždycky včas říká. Nepočůrává se ani v noci. S dětmi si opět začala hrát a začínala se zajímat i o bráchu. Ti dva si k sobě začínají hledat cestu, což se mi zatím s Jankem nedaří. Bude z něho pěkný mamánek, protože se na rozdíl od Stely v témže věku drží Míši jak klíště. Každé děcko je zkrátka úplně jiné. Stela je hyperaktivní, Janek bude zřejmě opatrnější a klidnější. Kluk má potřebu neustále jíst, do holky máme problém kalorie dostat. A když na ni s krmením příliš tlačíme, zeleninové i masové kostky bývají vrženy i s hlenem. A nejlíp do postele. Minimálně jednou týdně takto zvrací a je to už ubíjející. Od neustálého desinfikování rukou máme s Míšou už rozpraskanou kůži, Savo na odpady nám ničí oblečení a rozežírá odpadní sifony. Museli jsme definitivně přejít na Chloramin, který je k plastům a nerezu šetrnější, méně smrdí a je výrazně levnější.   

Zprávy z výroční schůze Klubu CF byly také spíše smíšené. Lék Orkambi se sice začal poskytovat i některým pacientům v České republice, ale jeho účinky nebyly takové, jaké slibovaly klinické studie a jeho užívání navíc přineslo i mnoho vedlejších účinků. Profesor Dřevínek spíše věří jakémusi novému revolučnímu a zatím bezejmennému léku od Vertexu, který by mohl pomoci všem nemocným s alespoň jednou delta mutací, kterých je celkově skoro 90%. To by byla paráda. Musíme si počkat ještě pár měsíců na výsledky klinických studií, ale už jsme v tomto ohledu spíše skeptičtí. Opět by měl být určen až pro pacienty starší dvanácti let a nečekáme, že se pojišťovny ochotně pustí do plné úhrady při takovém počtu zájemců. 

Úhradová vyhláška se však v jistém ohledu přeci jen zlepšila. Nově pojišťovny hradí účinnější inhalátory, dokonce i jejich příslušenství a některé jiné rehabilitační pomůcky. Žijeme ale v Čechách. Distributoři zdravotnických potřeb se chopili příležitosti a skokově podražili. V některých případech pacient proto doplácí skoro stejné peníze jako předtím bez spoluúčasti pojišťoven. To se ale spousta lidí nikde nedočte, protože pojišťovny přestaly hradit brýle.

Zažádali jsme si ihned přes Klub CF a nadaci Život dětem o nejmodernější přístroj E-flow, protože na dotovaný inhalátor budeme mít nárok až za pár let a jeho pořizovací cena jde někam přes dvacet tisíc. Paralelně jsme se přes kamarádku dostali až ke slečně pracující v jedné německé lékárně, a která nám sehnala za nákupní cenu inhalátor Pari Boy Free. Free pracuje na stejném ultrazvukovém principu jako E-flow, jen je určen pro západní trhy a stojí 3x míň, ale to už dva roky víme a nezměnilo se to. Později máme možnost oba porovnat a liší se jen v konstrukčním provedení. E-flow je přeci jen malinko kvalitnější, ale rozhodně ne třikrát více. Každopádně nám oba šetří čas a Stelu výrazně lépe odhleňují, navíc jsou skladnější a fungují i na baterky, proto je můžeme brát s sebou na cesty.

Opět přišlo bolestivé odčítání lidu. Přišli jsme o Esterku Lammelovou. Jen málokdo z komunity nesledoval silný příběh téhle bojovné slečny. Byla tři roky po transplantaci plic a až do konce svých dnů psala blog Život na vodítku. Přesné pojmenování. Ester nechodila kolem horké kaše a za dvacet tři let dokázala pojmenovat věci, které většina lidí nepochopí ani za šedesát. A odešla přesně tak, jak by si zasloužil každý. V kruhu svých blízkých a asi i se vším smířená. Osobně se vlastní smrti samotné už nebojím. Mám strach, že nechám rodinu ve štychu. Že vás nestihnu zabezpečit, že vám nestihnu říct, co pro mě znamenáte. A mám strach, že ztratím někoho z vás tří.

Svůj osobní blog jsem nikdy veřejně psát nechtěl. Začal jsem psát půl roku po narození Stelinky, jak se říká „do šuplíku“. Že si to třeba jednou někdo přečte a pochopí, proč jsme žili tak, jak jsme žili. Za vyslání Slaného cirkusu do světa může jenom moje lenost. Když Honzík rozjel nadační fond, potřeboval od nás sepsat náš krátký příběh, aby lidé věděli, komu pomáhají. A nechtělo se mi něco nového vymýšlet, proto jsem vytáhl na světlo postupně tyhle řádky. Jenom to nelze popsat jednoduše krátce. Asi už nikdy nebudu mít čas naučit se hrát na bicí a založit punkovou kapelu Klubíčko, ale pár myšlenek tady po mě zůstat může. Na psaní blogu je nejlepší to, že nemusí mít konec, protože do finální fáze já většinou nic nedotáhnu. V šuplíku mi dodnes leží asi čtyři nedopsané cestopisy. A asi se jen tak nevydáme na pěší pouť El Camino de Santiago nebo do vysněné Kambodži, tak alespoň ve vzácných chvílích volna čteme knihy těch, kteří to štěstí měli. Ale třeba nám to jednou vyjde a podíváme se do světa i s dětmi. Věřím.

Nová diagnóza

M-chat-RTM test neboli test pro včasné odhalení poruchy autistického spektra absolvovala standardně Stela u pediatričky někdy v 18 -ti měsících. A dopadl pro ni výborně. Jenomže teď se v ní něco změnilo a na některé otázky bychom si dnes odpověděli jinak. Přestala nás poslouchat a někdy máme pocit, že neslyší vůbec. Na hřišti se začala separovat od ostatních dětí. Doma si vždycky dokázala hrát hodiny sama, ale teď si hraje také jinak. Třeba z dřevěných kostek si vybírá ke stavění jen růžové nebo jen ty ve tvaru válečků. Od půl roku života neusne bez své růžové panenky Anežky. Abychom Anežku mohli pravidelně prát, dostala časem další dvě stejné panenky. Jenomže se stalo to, že chce usínat se všemi třemi. Prostě si je vyskládá vedle sebe na polštář v pořadí, v jakém je chronologicky dostala. Žádná jiná hračka nemá privilegium být v postýlce. Původní Anežku bereme s sebou běžně i na výlety, na kontroly nebo k babičce.

Stela začala být celkově citlivější a poslední půlrok se nenechá vyšetřit v žádné ordinaci. Pokaždé jenom hystericky pláče a nenechá na sebe sáhnout. Ze všeho nejhorší bylo, že dva večery po sobě rozpatlala Stela hovínka z plenky po zdech a skříňkách v pokojíčku. V CF centru nám proto domluvili vyšetření u dětské psycholožky. Autismus je teď často diskutovaný a polovina matek ho pozoruje u svých dětí. A může za něj samozřejmě očkování, lepek, EU a Václav Havel. Nevěříme, že by ve Stely případě šlo o autismus. Ale snad nám psycholožka alespoň poradí, jak zvládat ty její věčné záchvaty vzteku nebo jak do ní dostat jídlo. Stále totiž baští jen mléko, mléčné výrobky a normální jídlo pouze v kašovité podobě. Pevnou stravu často ihned vyzvrací, protože nechce kousat a polyká celá sousta. Alespoň do ní vždy dostaneme výživné nutridrinky. Zajímavé je, že vůbec nemlsá a pije jen čistou vodu. Žádným džusem, čajem nebo sladkou šťávou jí nikdy radost neuděláme. Je zkrátka jiná a je to na jednu stranu příjemné, ale zároveň děsivé na straně druhé.

Na první sezení u dětské psycholožky jsme měli dorazit všichni, respektive Stela a oba rodiče. Neměli jsme ale hlídání a Míša každou chvíli kojila, tak jsme s sebou vzali i miminko. Přijeli jsme na domluvené místo včas, ale bohužel v CF centru řekli psycholožce, že máme přijít na vyšetření tam, tak jsme se půl hodiny naháněli po Motole. Nakonec dorazila mlaďounká krásná slečna, která vypadala na všechny možné profese jen ne jako psycholožka, a to mám hodně rozvinutou představivost. Možná je tu na praxi a bude jen přihlížet vyšetření, jako se nám to ve fakultní nemocnici stává běžně. Ne, byla to skutečně psycholožka. Jak dlouho může být venku ze školy? Rok? Měsíc? Ne, to my jsme stihli zestárnout. A pak tu jsou ty věčné předsudky. Čekal jsem ženu po přechodu s krátkými červenými vlasy, kulatými brýlemi a knírem. Slečna psycholožka vystupovala ale přirozeně a profesionálně, tak veškeré obavy ihned odpadly. Stelinku jsme nechali hrát si na koberci, spícího Janka v kočárku jsme zaparkovali do rohu a my tři se posadili ke stolečku. Probíhal celkem příjemný pohovor, kdy jsme se rozpovídali o tom, co nás trápí a proč si myslíme, že tomu tak je. Občas jsme s Míšou odpověděli na pokládané otázky přesně opačně, což mohlo budit trochu rozpaky, ale psycholožka nijak nereagovala, jen si činila poznámky. Každou chvíli k nám přiběhla Stela ukázat nějakou hračku a byla hrozně roztomilá. Reklamní dítě. To ona před lidmi umí. Bylo zvláštní, že jsme se žádné výsledky na konci nedozvěděli. Od lékaře běžně odcházíte s nějakou informací, se zprávou, dobrou radou nebo vztekem. Tady žádná zpětná vazba nebyla. Ani žádná emoce. Jen příjemné posezení bez Stelinky pláče.

Vlastně jsme si na spoustu otázek odpověděli sami. Stela se změnila po maminčině návratu z porodnice a doteď k ní tak trochu hledá cestu. Najednou nebyla středem vesmíru – měla brášku. Třeba vážně žárlí, jen jsme si toho nevšimli. Nic zlého totiž Jankovi neprovádí, naopak dělá jakoby pro ni ani neexistoval. Ahá. Nechuť nechat se vyšetřit u doktora může souviset s předchozí dlouhou hospitalizací, bolestivými odběry krve a jinými nepříjemnými zákroky.

Fekální období odeznělo stejně rychle, jako přišlo. Žádné další patlání hovínek už se naštěstí nekonalo. Možná to mělo co dočinění s památnou větou jednoho mého kamaráda, který kdysi prohlásil, že každá ženská by měla být tak trochu prase.

Na druhé sezení měla přijít Stela jen s jedním z rodičů. Míša rozhodla, že to bude Míša. A nebylo to tím, že se by mi psycholožka příliš líbila, ale protože jsem prý jediný člověk, který zvládne nákup v Ikee do hodiny i s cestou. Ani jeden z nás jsme však netušili, že zvládnu ztratit dítě hned za druhým regálem. Nic dramatického se nestalo, jen jsem při vybírání lampičky ztratil orientaci a vydal se hledat kočár na opačnou stranu Prahy. Janek je ale pohodář, proto těch pět minut samoty zvládl s úsměvem.

Mezitím psycholožka podrobila Stelu sérii testů, které dítě plnilo s nadšením. A světe div se, tentokrát jsme se dozvěděli i jejich výsledky. Autismus byl vyloučen okamžitě. Vzdorovitost, tvrdohlavost a neposlušnost se jeví jako obyčejný povahový rys, pravděpodobně po otci. Sklony k hysterii může mít rovněž v povaze. Po matce. Nedůvěra k lékařům je vzhledem k dosavadním zkušenostem přirozená. Problémy s jídlem jsou u diagnózy CF běžné. Měli bychom zavést pravidelnou svačinu z „kousatelné“ stravy a neustupovat, pokud bude vyžadovat něco jiného. Celá sousta polyká pravděpodobně z toho důvodu, že odmala polyká velké množství léků, které ani kousat nesmí. Chce to čas. Následovalo několik příjemných zjištění. Ve dvou letech zná Stela už většinu barev, čerpá z relativně bohaté slovní zásoby, jemnou motoriku zvládá nadprůměrně a lze u ní předpokládat vysokou inteligenci. Přestože nás občas neposlouchá, ví velice dobře, co od ní chceme, jen nás ignoruje. Bude dělat jen to, co bude sama chtít dělat. To pro nás není novou informací, dělá to tak od narození.

Novou diagnózu jsme si přeci jen odnesli a zněla na první poslech celkem závažně. Hyperprotektivita. Přílišná péče o dítě ze strany rodičů. Snáz se přijímá zjištění, že nemocní jsme spíš my. A určitě je lepší slyšet, že se staráme moc než méně. Máme přesto pocit, že bychom se měli snažit víc. Doktorka Skalická nás několikrát označila jako „ti snaživí“, ale že by to bylo už přes čáru? Ano, jsme magoři, kteří chodit pozorovat spící děti několikrát za noc. Ano, dezinfikujeme hračky, vyhýbáme se herničkám a prskajícím dětem. A také Stelu stále krmíme, ale protože by se jinak nikdy sama nenajedla. Máme důvod k zamyšlení nad nastaveným systémem výchovy a péče. Těžko se zvětšuje pomyslné hřiště, když jsme si zavedli tak přísná pravidla. Další sezení prý prozatím nejsou třeba.

Stela nejlépe slyší na hru, je to přeci ještě dítě. Tak si budeme hrát spolu na doktora a třeba se jich přestane bát. Onehdy pomohlo, když nám pediatrička půjčila na víkend oxymetr, abychom vůbec někdy změřili saturaci kyslíku v krvi, která je u CF poměrně sledovanou veličinou. Když se Stela přesvědčila, že oxymetr je jen takový neškodný blikající kolíček na prst, tak se od té doby změřit nechává. Stela dostala k druhým narozeninám obligátní dětský lékařský kufřík, tak jsme začali trénovat před každou kontrolou poslech fonendoskopem, měření teploty a když na to přijde, tak zkusíme i trhání zubů a kolonoskopii.

A hra na doktora vážně zabrala. Abychom netahali zbytečně obě děti po ordinacích, zůstala při příští kontrole u pediatričky Míša doma s Jankem a Stela šla na vyšetření jen se mnou. To byl mimochodem geniální tah sám o sobě. Jednak si dítě nedovolí vyvádět před tatínkem tak, jako před maminkou, ale hlavně sestřičky a doktorky jsou k tatínkům obecně milejší a ledacos jim odpustí. Obzvlášť, když tatínek působí roztržitě a zmateně. A to já splňuji beze zbytku. Sestřička pak přehlédne, když obuji dítěti boty obráceně nebo když odcházím dveřmi na toaletu. Podstatné bylo, že se Stela nejen nechala konečně vyšetřit, ale zvládla bez větších problémů i menší odběr krve na CRP screening. Horší bylo, že pak vyžadovala na oplátku vyšetření paní doktorky. Pediatrička měla plnou čekárnu, přesto se Stelinkou vyšetřit s úsměvem nechala. Když pak spokojené dítě chtělo, aby paní doktorku vyšetřil ještě tatínek, protože doma se také vždy vyšetřujeme všichni navzájem, museli jsme hru stopnout. Ono to s ní nějak půjde, jen nám nikdo nedal návod. 

Čtyři v punku a stres

V práci jsem si kvůli porodu vzal měsíc a půl dovolené. Ano, u nás ve firmě to skutečně možné je. Navíc sedm dní pokryje vynález jménem otcovská dovolená. Přes víkend se samozřejmě nic nestalo, ačkoliv jsme se takticky nastěhovali k babičce, která bydlí pět minut od porodnice. Hodně jsme sledovali zprávy, aby se Míše hnula bránice nebo alespoň žlučník. Bohužel se panu Bubnovi asi na ten náš svět moc nechtělo. Měli jsme zvolit jiný program, neboť plané sliby jakési ministryně o navýšení rodičovské příliš k rození dětí nepovzbuzovaly. I když kdoví, oni tihle rudí bratři už přece prosadili i tu otcovskou. Mít osmdesát tisíc navíc zní hezky, ale tahle banda je podle všeho nemá kde vzít a chtějí na oplátku zavést bankovní daň nebo progresivnější daň ze mzdy. Takže mi měsíčně chtějí sebrat část výdělku nebo zvýšit úrok z hypotéky, aby mi pak mohli polovinu peněz milostivě vrátit formou nějaké dočasné dávky? Děkuji, nechci.

V pondělí Míša nastoupila podle plánu do nemocnice, kde ji ten den čekalo regulérní předoperační vyšetření. Vezl jsem ji tam i se Stelkou. Ta se už na zpáteční cestě naučila říkat slovo „máma“. Znala ho pochopitelně dlouho, ale prakticky ho nepoužívala, protože máma byla vždy nablízku. Pochopila rychle, že ji poprvé delší dobu neuvidí a najednou se po ní ptala. Každých pět minut. Minimálně týden nebo dva bude máma zcela mimo a já budu rodič na plný úvazek. Vlastně se na to těším. V práci vždycky vyhrožuji, že jestli mě tam budou štvát, půjdu na dva roky na mateřskou. Samozřejmě nás živím, takže by to možné nebylo. Do středy ještě budeme bydlet spolu u babičky. Kdyby porod nastal dřív, tak abych stihl k němu včas dorazit a měl zajištěné hlídání. Po porodu už se vrátíme domů, aby mohla babička zase do práce.

Říkám pořád babička, ale ještě jí nebylo ani padesát. Ženská v produktivním věku, která navíc nedávno změnila práci, takže si teď nemůže dovolit tam nechodit. A na svět má přijít už čtvrté vnouče, které bude muset s dědou občas pohlídat na úkor vlastních společenských aktivit.

Do porodnice jsem dorazil na smluvený čas v úterý ráno. Měli ten den naplánované dva císaře, Míša šla jako první, její spolubydlící Monika hned po ní. Obě se nechají umrtvit od pasu dolů, prý je to tak nejlepší. Začátek operace museli odložit, protože mladý anesteziolog dorazil o patnáct minut později. Možná si teprve zvykal na naše časové pásmo, ale to by přišel spíš dříve, protože v Kyjevě je o hodinu víc. Vrchní lékařka ho přede mnou na chodbě sjela jak sysla, pak mě posadila do opuštěné čekárny a šla do akce. Z jednoho ze sálů křičela bolestí jakási maminka nebo raněná kapybara, čert ví. Na sál mě tradičně nepustili. A ani tentokrát jsem o to moc nestál. Z pozdějšího Míšina vyprávění jsem se dozvěděl, že císař pod částečnou narkózou je pěkně nepříjemný zážitek. Když viděla, jak se jí zvedly do výšky nohy, které necítila, udělalo se jí špatně. Do toho musela poslouchat od anesteziologa znepokojivé věty o tom, že se mu nelíbí její tlak a jakási srdeční arytmie. To na klidu nepřidá.

Maminka z vedlejšího sálu přestala vřískat a na oddělení nastalo dlouhé ticho nebo mi alespoň přišlo dlouhé. Pak se ozval dětský pláč. Ne. Dva dětské pláče. A už mě hnali do místnosti, kde stál již jeden tatínek. „Gratuluji, tatínci, děti se vám narodily skoro současně. Tady máte vatičku a podepište si je. Hlavně si je nepopleťte!“ Smála se potutelně lékařka. Já ten vtip pochopil hned. Jak bychom si je mohli splést. Oni měli holčičku a my kluka. Geneticky potvrzeného. Kluka, co vypadal úplně přesně jako Stela, toho bych poznal mezi tisíci dětmi. Navíc pan Kocur byl černej jak bota.

„Ahoj, Janku!“, culím se štěstím na plačícího čtyřkilového macka, kterého mi vzápětí zase berou z rukou. Je prý podchlazený a možná bude potřebovat i podpůrnou plicní ventilaci. To jsou zase věci. Sestry mě ujistí, že je to úplně normální. Je fakt, že jeho ručičky a rty jsou lehce namodralé, tak raději vyklidím pole a se slzami v očích se šourám zpátky na chodbu. Rychlovka. Ani jsem si ten okamžik pořádně neužil. Klučík byl asi pěkně naštvanej, že mu porod někdo stanovil a nepočkal, až bude chtít ven sám a ani ho nenechali s maminkou. 

Viditelně unavený pan Kocur se divil, že jsme měli za půl hodiny kompletně hotovo, protože tu ten chudák prý tráví s manželkou už druhý den a jedl během té doby jen žvýkačky. Hezky jsme si pokecali, ale pozvání na společné dopolední zapíjení raději odmítnu. Pan Kocur odešel z porodnice s návleky na nohách, empírem přes teplákovou soupravu a telefonem na uchu svolávaje příbuzné slovy: „Doraž, píčo.“ Já zůstal opět sám na chodbě.

Míša to zase zvládla! Odvezli ji nabrat síly na JIPku, za klukem mám za hodinku dorazit na dětské oddělení. Bylo to zvláštní. Tentokrát žádný velký stres, žádný boj, žádné obavy. Cítil jsem klid. Mohl jsem vykřičet do světa, že po dvou stoletích máme v rodině zase Janka. A mohl jsem začít plánovat oslavy. Tedy alespoň symbolické, které před dvěma lety neproběhly, protože na ně nebyl čas ani chuť. To když jsem se narodil já, tři dny o mém tátovi nikdo nevěděl. Tohle se mi určitě nepovede, ale pozvu na sobotu partu kamarádů, se kterou slavíme veškerá velká vítězství už od střední školy. Musím se teď postarat v první řadě o Stelu. Protože je úterý, zapiju Janka se sousedy na pravidelné schůzi v naší hospodě ještě dnes. Nic přehnaného, brzy ráno si musím Stelu u babičky vyzvednout. 

Dal jsem si u McDonalda offroad 4×4 – čtyři espressa do čtvrtinky kelímku a vrátil se zpátky do nemocnice. Janka dali mezitím ještě na pár hodin dopéct do inkubátoru, ale pustili mě bez problémů k němu. Spinkal na bříšku s palcem v pusince. Dlouhé minuty jsem na něho zíral. Vypadal spokojeně a v naprostém pořádku. Pohodář. Barvu už měl zdravější, jen mě mrzelo, že jsem i u druhého novorozence sám. Tyto momenty bychom měli sdílet spolu s Míšou, ale co je v našem životě dokonalé?

Míšu s Monikou, které se narodila pro změnu krásná holčička, dali znovu na společný pokoj dospat. Oběma se po odeznění anestezie spustilo cosi, co obě shodně popisovaly jako ukrutně bolestivé stahy a několik hodin si prožívaly stav podobný porodu. Takže vlastně o nic nepřišly. Na oddělení šestinedělí nám kamarádka podržela nadstandardní jednolůžkový pokoj, ale měli jsme sakra štěstí, protože se tento měsíc narodilo neobvykle mnoho dětí. Asi je to tím, že před devíti měsíci měl u nás premiéru nový film Star Wars a tatínky pak zřejmě doprovázela síla.

Janka přivezli k Míše na krmení až druhý den, zatímco všechny ostatní maminky dostaly své děti už večer. Janek byl dlouho podchlazený a chtěli pro jistotu monitorovat jeho dech. Znovu jsme měli obavu, zda se vytvoří ta správná vazba dítěte na matku a zda se brzy vyhrabeme z nemocnice. Na oddělení Míšu brali jako zkušenou matku, tak se jí příliš nevěnovali, ačkoliv Míša neuměla ani pořádně kojit, protože Stelu předtím kojila všehovšudy dvakrát. Další den trvalo, než přesunuli Janka k Míše natrvalo. Prý chtěli mít konečně klid, protože se neustále hlasitě dožadoval krmení. Hlasitost mají tedy obě děti nastavenou stejně nesnesitelně jako televize Nova u svých reklam. 

Když jsem potřeboval zařídit pár věcí, měl jsem hlídání jen na hodinu. Babička byla v práci, jedna ségra si našla druhou práci a druhé sestře dělníci rekonstruovali dům. Abychom nevystavovali Stelu zbytečně nástrahám nemocnice, střídali jsme se s babičkou odpoledne v hlídaní a v návštěvách. Míša se dávala po porodu rychle dohromady, Janek měl trochu problémy se zalepenýma očima a rozjížděla se mu žloutenka. Jinak se měl čile k životu a chtěl být nonstop krmen.

Se Stelou mi začala regulérní mateřská. Obvyklý kolotoč inhalací, podávání léků, přípravy jídla, hraní si, praní a sušení prádla bych celkem zvládal. Kdybych však stíhal sám trochu jíst a hlavně spát, bylo by to jistě lepší. Jednou či dvakrát za noc vzbudí dítě hlad a následně plačící dítě vzbudí mě. A přerušovaný spánek není bezpečný spánek. A přes den se to už dohnat nedá, protože raději obětuji vlastní čas dalším domácím pracím, hlavně úklidu. Abych předcházel obvyklému roztahání všech hraček po domě a zbytečnému úklidu navíc, chodívali jsme hodně ven. Jestli jsem doteď Míšu dostatečně neobdivoval za to, co doma všechno stíhá, tak bych se kvůli ní měl naučit skládat sonety nebo alespoň prádlo.

Tenhle punk se v jednom člověku dlouhodobě nedá zvládat. Asi bych začal chlastat. Ne, že bych to už během posledních dvou let párkrát nezkoušel. Bohužel alkohol vyřeší jen některé starosti. Po pár Jamesonech odpadá stres a člověk v klidu usne. Jenomže v noci a ráno musím fungovat znovu naplno. Nemůžu si dovolit vynechat jedinou inhalaci nebo jídlo. Zodpovědnost. A já byl vždycky zodpovědný pankáč. I když mě třeba nad ránem odněkud přinesli, dopoledne už jsem seděl ve škole na přednášce.

Na pátek jsem už hlídání nesehnal. Rozhodl jsem se, že vezmu Stelku s sebou do nemocnice. Bude mít roušku přes obličej a desinfekční gel na ruce mám vždy v kapse. Po mámě se neustále ptá, tak bude mít holka radost. Jenomže žádný výbuch štěstí se ze strany Stelinky nekonal. Maminku přijala chladně, na brášku se ani nepodívala a po celou dobu návštěvy natahovala a chtěla domů. Nějak jsme si to nedokázali vysvětlit. Asi byla na Míšu naštvaná, že není s námi. A vypadalo to, že ji domů jen tak nepustí, protože se Jankovi nedařilo zbavit žloutenky. Loučili jsme se proto v dosti smutné atmosféře. Když jsem pak na odchodnou políbil Míšu i kluka na čelo, polil mě studený pot. Janek byl slanej.

Míša mě pořád ujišťovala, že za Jankovo slané čelo může jen to, že ho zatím pořádně nevykoupali, a že se hodně potí v přetopeném pokoji. Aby Janka zbavili žloutenky, nechávají ho často ležet na světle před zavřeným oknem. Míša ho olizovala pravidelně a zdál se jí normální. Z novorozeneckého screeningu se naštěstí nic závažného nezjistilo. Druhé slané dítě už bychom mít nemohli.

Doma jsem to se Stelou mezitím pohodlně zvládl. Dokonce mi tolerovala i malý mejdan v pátek večer. Dorazil nás totiž podpořit kamarád Honza, se kterým jsem čtyři roky bydlel na koleji, a který se v sobotu nemohl zúčastnit oficiální pijatiky. Po večerce jsme si otevřeli víno a všechno by bývalo dopadlo dobře, kdyby se v deset hodin neobjevila ve dveřích žíznivá sousedka s další lahví. Neplánovaná bojová akce měla za následek to, že jsem usnul vsedě za stolem v obýváku a druhý den se mi rozhodně nic slavit už nechtělo. Nicméně jsem chlapec věru statečný a popral jsem se i s touto nesnází. A i ta měla nečekané rozuzlení. O půlnoci mi v tom nejlepším do hospody zavolala Míša, že je druhý den asi propustí z porodnice, protože už nemají kam ubytovávat další matky a novorozence. A tak se také stalo. Vyzvedávat rodinu z nemocnice v neděli místo oběda, ale za to s těžkou opicí je hodně drastický počin. Ve finále jsem byl ale rád, že se jim pobyt v mimo domov zbytečně neprotahoval. Od té doby jsme byli čtyři. Teď už jenom sehnat psa a tank.

Pokračování už brzy na TN.cz

Poprvé společně k moři

V dubnu 2018 Stela prodělala ošklivou virózu. Týden se potýkala s vysokou horečkou, po nasazení antibiotik navíc i s těžkým průjmem. A existuje jedna horší věc, než každou hodinu utírat průjem z dětských zad a krku. A to dívat se, jak se dítě během nemoci změní. Z věčně aktivního draka je ze dne na den jen zlomený bolavý uzlíček. Celý den to spí, celou noc pláče. Nechutenstvím a častým zvracením sice trpí Stela už tak nějak od narození, ale teď jsme byli rádi za každou lžičku jídla, kterou v sobě chvilku udržela. V noci jsme několikrát sráželi horečku ledovým obkladem. A nejhorší na celé téhle viróze bylo jen bezmocně přihlížet, jak se zastavila ve vývoji. Doteď s námi už komunikovala za pomoci několika jednoduchých slov nebo slabik. Od počátku téhle virózy se omezila pouze na hysterické ječení a nedokázali jsme najít pražádný komunikační prostředek. Teda ne, že by jindy neječela, to umí celkem přesvědčivě, ale čekali jsme, že až se jí zase uleví, vrátí se do bodu před virózou. Nikoliv. Vrátili jsme se o několik měsíců nazpět. Od ledna už samostatně chodila, ale teď přibylo pádů na kebuli. Museli jsme i odložit plánované učení na nočník.

Jestliže chceme pro léčbu dělat maximum, podniknout ozdravný pobyt v létě u moře už byl pro nás povinností. Navzdory druhému těhotenství. I navzdory tomu, že s sebou povezeme ještě kočárek, dětskou postýlku a celý ten náš pekelný zdravotnický arzenál. Na cestovky už hezkých pár let kašleme, neboť člověk s nimi ztrácí určitou cestovatelskou svobodu. A ruku na srdce, delegát z cestovky tam bývá jen kvůli 100% přirážce k ceně výletu, který si dokážeme domluvit sami. Pojedeme tedy sami a pro letošek raději autem. Honza z Liberce jezdí každý rok s rodinou do Chorvatska, tak využijeme jeho zkušeností a lokalitu si necháme doporučit.

Co si budeme povídat, polovina našeho národa podniká cestu do Chorvatska každý rok, tak i my se můžeme pro jednou stát součástí této hrdé tradice. A když už tam jednou pojedeme, tak rovnou na tři týdny, ať to k něčemu je. Vybrali jsme si nejsevernější poloostrov Istrii, která se nám svou rozmanitostí vysokých hor, divokých i udržovaných pláží, historických měst i malinko menší turistickou zatížeností okamžitě zalíbila. A abychom toho co nejvíce z Istrie poznali, rozdělíme si cestu na tři samostatné lokality, z nichž můžeme podnikat výlety podél pobřeží i do vnitrozemí. Na Bookingu jsme nakonec vybrali tři zajímavá místa: Opatijskou riviéru (kam jezdí i Honza z Liberce), Umag (kam za námi na týden dorazí i babička s dědou) a Novigrad.

Před cestou jsme si pořídili cestovní ledničku na léky a měnič napětí, abychom mohli inhalovat i v autě. Důležité je cestovní pojištění. Bylo vhodné vybrat takovou pojišťovnu, které kryje výlohy s případnou hospitalizací CF pacienta. A taková je jen jedna jediná. V našem případě jsme mysleli i na těhotnou manželku. A na to bacha. Od určitého týdne gravidity nepojistí nabořenou ženu skoro nikdo. Proto jsme museli vycestovat hned zkraje června. Obstarali jsme si všechny léky v dostatečném množství a sepsali stručný anglicky psaný seznam zdravotnického materiálu pro případ nouze. Nejbližší nemocnice je v Rijece, nejbližší CF centrum je v Itálii nebo v Německu. Věříme, že tyto informace ale nebudeme muset využít.

Na jaře nám krásně rozkvetly azalky, vajgélie a moje stará Octavie. Do menší Fabie se určitě s tolika věcmi neposkládáme a s patnáctiletou rezavou Octavií sice ještě uděláme parádu třeba na Lounsku, ale nevím, jak by se tvářili policejní příslušníci v zemi kulis legendárního Vinnetoua na to, že máme karosérii děravou jako ústa staré ženy. Auto jsme tedy prodali na dožití jednomu známému a po dlouhém hledání jsme objevili tři roky starou Octavii 3 v perfektním stavu. Všechno se nám do ní krásně vejde a ještě zbyde místo pro basu piva a tašku řízků. Né, tohle samozřejmě neuděláme. Zásobu jídla povezeme maximálně pro naše batole, ale symbolicky koupíme alespoň pár paštik.  Tři dny před odjezdem jsme ještě v Motole zdárně obdrželi lékařské požehnání k cestě.

Samotný noční přesun přes Budějovice a dál směrem na Salzburg a Villach byl bezproblémový, holky prospaly skoro celou cestu. První inhalaci jsme se rozhodli provést při východu slunce na břehu nejznámějšího slovinského jezera Bled, což Stela zrovna moc neocenila a z plných plic si pořádně zaječela, protože nemá ráda změny. Zrehabilitovali jsme se krátkou procházkou podél vody a já si hodinku odpočinul od řízení. Zbývající část trasy už byla o poznání zdlouhavější, ale zdárně jsme ji překonali. Bohužel ubytování v Ičiči nebylo úplně nejčistší a první hodinku jsme museli uklízet. Samozřejmě, než jsme se zorientovali, stihla Stela rozbít malou skleněnou vázičku. Pro podobné účely vozíme s sebou vždy všude po světě několik lahví slivovice, která nám pomáhá zlepšovat kontakt s domorodci. Majitel byl ale milý a neuvěřitelně ochotný, dokonce pro Stelku přivezl jídelní židli a vozítko pro lepší přesuny k moři. A to byl jediný problém téhle lokality. Přístup k vodě a do centra městečka. Sice na Bookingu uváděli vzdálenost apartmánu nějakých 300 m od pláže, ale jaksi zatajil, že je to vzdušnou čarou a s čistým stometrovým převýšením. Prudké pěší cesty serpentýnami s kočárkem, Míšiným panem Bubnem a plážovým vybavením byly nekonečné, tak jsem od třetího dne svážel rodinu na pláž autem. Zpátky jsem se vracel zkratkou po schodech, protože u pláže moc míst k parkování nebylo. Alespoň jsem měl trénink. Podvečerní procházky na hřiště dolů a zpět jsme si ale poctivě odchodili.                                                                         

Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsi uviděla poprvé zblízka moře. Bylo docela chladno a zataženo a nikdo se nekoupal. Napůl betonová a napůl oblázková pláž byla skoro vylidněná. Ale Tobě to bylo jedno. Bylas nadšená holka, co si přišla hrát s kamením. Házeli jsme kamínky do vody, hulákalas na racky a po deseti minutách jsme Tě museli převléct do suchého oblečení. Pak jsi vběhla do vody v botách a museli jsme odejít, protože bys brzy nastydla. Nechtělas pryč. Nemohli jsme Tě dostat do kočárku. Bránila ses a hlasitě ječela. A tak tomu bylo celý ten týden při každém odchodu z pláže. Nemohli jsme Tě ani nakrmit, pořád jsi chtěla být ve vodě. Všichni turisti nás už určitě museli znát a říkat si: „To jsou ti tyrani dětí, co neumějí dopřát dcerušce řádnou výchovu.“ Často jsme řešili, jestli je vhodné v cizině dát dítěti na zadek. Máme vyzkoušené, že manuální vysvětlovací intervence nefungují ani doma, tak jsme to raději nezkoušeli.

Stela zkraje dovolené často zvracela. Asi si zvykala na slaný vzduch a ten ji začal plíce čistit. Po třech dnech zdolávání kopců jsme raději obětovali pár peněz za placené parkování a dojížděli do nedalekého městečka Moščenička Draga s úplně parádní pláží, obchodem a několika restauracemi. 

Na druhou část dovolené jsme měli jeden trumf v rukávu. Babičku a dědu. Ne, že by jejich přítomnost Stelu měla zklidnit, ale mohli jsme jim ji na chvíli předat, ustoupit do pozadí a ukazovat si na ně spolu s ostatními. Druhý týden jsme tak ale mohli pošetřit nějaké síly, protože nás bylo pět dospělých na jednu akční holčičku. Pátou osobou byla tchýnina tchýně, což je nejen tajný univerzální recept na přežití společné dovolené s tchýní, ale konkrétně tahle prababička Jana je navíc za všech okolností pozitivní a ze všeho kolem totálně odvařená. Z Umagu a jeho okolí jsme byli nadšeni úplně všichni. Ať už jsme navštěvovali historické centrum, večerní přístav nebo když jsem brzy ráno běhával podél pobřeží s desítkami sportovišť a davy jiných běžců. V Umagu jsme bydleli na úplné rovině ve skromně zařízeném apartmánu s dokonale udržovaným chlorovaným bazénem a nedalekou písečnou pláží, kterou pro změnu zase nikdy nikdo neuklízel. Oblázky sice člověka nepříjemně tlačily do chodidel, ale písek se nedá házet do vody a dostane se úplně všude a v našem případě se pak hygiena udržuje hůř. Mnoho času jsme proto trávili u bazénu, který bývá pro CF pacienty trochu strašákem. Tady jsme se ale bakterií nebáli. Spíš byl problém uhlídat Stelu, zcela postrádající pud sebezáchovy, aby neskočila do hloubky bez našeho jištění. Tahle holka se prostě měla narodit jako ryba.

Na závěrečné etapě dovolené v Novigradu už jsme byli zase sami. Centrum Novigradu bylo Umagu velmi podobné, jen jeho periférie působily více venkovským dojmem. Obrovský čistý a dokonale vybavený apartmán kompenzoval fakt, že bydlíme vlastně na farmě v polích daleko od vody, kam jsme museli opět dojíždět a v okruhu jednoho kilometru od bydlení nebylo vůbec nic zajímavého. Majitelka měla sice na zahradě dětské hřiště se spoustou hraček, ale na klouzačce se zabydlely vosy. A vysvětlujte skoro dvouletému dítěti, proč musí po půlminutě odejít z vytoužené atrakce. Pláč a prudké pohyby vosy rozdráždily a Míša koupila tři žihadla. Alergii naštěstí nemá, ale ten večer se dostavily horečky, které těhotná Míša nechtěla srážet pomocí léků. Naštěstí tím to také skončilo a celou dovolenou jsme tak zvládli bez větších komplikací. Stela, Míša i s panem Bubnem si zaslouží pochvalu, zmákli celý pobyt i náročnou cestu zpátky, kterou já-jelito, naplánoval tentokrát přes den. Já si mohl užívat dosud nepoznanou ohleduplnost v dopravě. Je fajn, že ještě někde existují kvalitní dálnice a řidiči, kteří je umí používat. Pokud jsme někde cestou narazili na blbce, byl to Čech.

Pobyt u moře jsme si tedy vcelku náramně užili a většinu zážitků od vody, grilu i z výletů nemá cenu detailněji rozebírat. Istrie nás mile překvapila. Je totiž poměrně „čechovzdorná“ a žádné nálety paštikářů v děravých ponožkách v sandálech se nekonaly. Lidé mimo hlavní turistické oblasti jsou milí a přátelští, jako ostatně všude na světě. A teď to nejdůležitější. Slaný mořský vzduch skutečně naší holčičce krásně uvolnil dýchací cesty. Přestože jsme zde třikrát denně inhalovat asi nemuseli, nechtěli jsme, aby si od zavedeného režimu odvykla a pokračovali jsme v zajetých kolejích jako doma. S Honzou z Liberce jsme se v Chorvatsku těsně minuli. Ti měli dovolenou o mnoho akčnější, neboť jejich CF dcerku postihl akutní slepák a musela na operaci přímo v Rijece. Po celou dobu jsme si psali, tak jsme všechny zážitky sdíleli společně. Tihle bojovníci zvládli jak zákrok, tak náročnou komunikaci s lékaři i pojišťovnou a na závěr ještě převoz po operaci sanitkou domů.

U Stely se bohužel po návratu ve vzorku odsátého kontrolního sputa z nosu objevil Zlatý stafylokok. Z trojice sledovaných bakterií je tato odolná mrcha nejčastěji se vyskytující, ale nemusí prý působit problémy, a tak nám lékaři ani žádná antibiotika prozatím nepředepsali. Také není jisté, že jsme si ji přivezli právě od moře, protože ji může mít někde v těle až 50 % světové populace. Navíc jsme před odjezdem navštívili i Motolskou nemocnici, kde je riziko nějakého toho přenosu vždy nejvyšší. To už je teď vedlejší. Zbývá jen doufat, že jak se náhle stafylokok objevil, tak třeba také rychle zmizí. Kdoví.